Denisa Střihavková je česká spisovatelka s Downovým syndromem. Svoje románové povídky začala psát přibližně v deseti letech a v roce 1999 jí vyšel první soubor povídek, nazvaný „Na tom záleží…“. Doposud byly vydány knížky celkem tři: „Na tom záleží…“, „Na tom záleží II“ a „Denisa“. Denisa se narodila 28.3.1977, žije v Praze, pracuje v kavárně a má o rok mladší sestru, která je lékařkou. Kromě psaní povídek Denisa také velmi dobře ovládá balet. Denisa Střihavková je důkazem toho, jak milující a obětavé rodinné prostředí dokáže ovlivnit kvalitu života člověka s Downovým syndromem.
Níže najdete rozhovor s MUDr. Janou Střihavkovou, maminkou Denisy, a dále článek týkající se Denisiny literární tvorby.
Na tom záleží
Když jsem před několika lety četla první „román“ Denisy Střihavkové, dívky s Downovým syndromem, Na tom záleží, měla jsem takříkajíc „smích i slzy v jednom krajáči“… Měla jsem pocit, že už dlouho jsem se tak čistě a srdečně nebavila, a zároveň jsem byla dojatá.
Ptáte se čím? Bezelstnou upřímností a hloubkou citu, které jsem z Denisiných slov cítila. Když jsem si přečetla, jak byla maminka krásná a voňavá jako nejnádhernější růže, důležitá jak šraňky v tunelu, cítila jsem, že kdyby odborníci na bůhvíjaké konferenci rokovali a diskutovali o duševním životě lidí s Downovým syndromem, nedá to zájemci tak jasný vhled do „problematiky“, jako přečtení Denisiny knížky.
Na tom záleží II
Později spatřil světlo světa další Denisin „román“ Na tom záleží II. Je z něj patrné, jak i člověk s Downovým syndromem zraje a vyspívá (byť se i dnes najdou ještě lidé – a někdy se dokonce počítají k „odborníkům“ – kteří o tom pochybují…).
Denisa zachycuje svoje názory na lásku, manželství, na politiky…Když jsem je četla, říkala jsem si, jak jednoduchý a přímočarý by svět mohl být, kdybychom se na něj dívali všichni Denisinýma očima. Že je mentálně retardovaná? To ano, no a co má být? Denisa například na adresu politiků říká: „Politici projednávají moc důležité věci. Přitom se hádají, jeden chce něco jiného, udělat to jiným způsobem, druhému politikovi se to nelíbí, chce to udělat jinak, chce to pozměnit. Ty jejich hádky jsou stejné, ale nevede to k ničemu. Když se budou hádat, tím nic nevyřeší. Měli by si promluvit mezi sebou hezky v klidu, udělat poradu, aby se všichni politici sešli, domluvili se a dohodli, jak to chtějí udělat, co chtějí změnit atd.“ Dovedete si představit lepší radu pro naši věčně rozvášněnou politickou scénu, kde už padaly i facky?
A co říkáte Denisinu názoru na mezilidské vztahy? „Nejen láska, ale také pomáhání jeden druhému patří také do manželství. Lidé, kteří se mají rádi, milují se, by si měli navzájem pomáhat. Také děti, když povyrostly, měly by rodičům pomáhat. (…) Pomáháme těm, co nám onemocněli. Naši pomocnou ruku si zaslouží. Můj děda je vážně nemocný. Nemůže chodit. (…) Mám svého dědu moc ráda a snažím se ze všech sil mu pomoci, jsem přece jeho vnučka. Chci Vám na závěr říct, abyste se všichni zamysleli nad sebou. Jestli chcete mít krásné manželství, být opravdu šťastní, buďte si věrni, mějte se rádi. O problémech si v klidu promluvte. Pak všichni uvidíte, jak se Vám bude výborně žít a sami budete spokojeni.“ Že to v běžném životě a každodenním kolotoči starostí takhle jednoduše nejde? A proč ne?! Někdy opravdu vidíme věci složitější, než jsou…
Denisa
Koncem září vyšla opět díky Klubu rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem třetí Denisina kniha. Tentokrát jde o „román“ se vším všudy. Má příběh (i když s trochu zmatenými časovými posuny), má napětí, a končí bez hapy endu…Je to příběh party kamarádů ze sídliště a jejich vůdce Krále, který se po útěku z pasťáku („Pasťák, to je vězení pro mladé kluky, kterým je méně než 15 let. Vychovatelé, kteří ty kluky mají na starosti je hledají. A mezitím si kluci udělali pohodu, byli všichni rádi, že utekli a že konečně dýchají čerstvý vzduch.“) zamiloval do „jedné holky“. „Byla moc krásná a supr kočka. Všichni z ní na diskotékách šíleli, protože chodila moderně oblečená, učesaná a byla sexy.“ A jmenovala se – jak jinak – Denisa… Kdo četl první dvě knížky Denisy Střihavkové, možná žasne a nevěří, že v jejím třetím románu je nejen láska, ale i zrada, a také se tam „chlastá“, kouří, a dokonce i krade, ponejvíce jídlo: „Král se o ní nejvíc staral. Kradl všechno, co viděl, v masně ukradl všechny salámy, šunky, dále pečivo, všechny párky, v jednom stánku ukradl hotová kuřata, dále paštiky, sýry, uheráky, vysočiny, v cukrárně ukradl všechny laskonky, kokosky, větrníky, dorty, v samoobsluze ukradl všechny vánočky, buchty, koblihy, metynky, rohlíky, chleba, máslo, normální i pomazánkové, dezerty, jogurty jak bílé, tak ovocné, všechny koláče, hlavně mělnický, prostě všechno a to všechno jen pro Denisu, jen aby nabrala hodně síly a brzy se mu uzdravila…“ (Tahle věta mě obzvlášť „dostala“, protože jsem ve společnosti Denisy kdysi strávila týden putování po zařízeních pro postižené děti v Německu a měla jsem příležitost vidět, jak neuvěřitelně ukázněná, co se týče stravování – na rozdíl ode mě – tato mentálně postižená dívka je… Zjevně však ví, co je „na krámě“ a musí se svojí chutí bojovat.)
Místy je Denisin poslední „román“ docela drsný, ale musím říct, že mi to nevadilo a opět jsem si knížku přečetla s chutí. Cítím v ní silný vliv romantických i akčních televizních seriálů, které Denisa zřejmě ráda sleduje. Myslím, že tentokrát není román „autobiografický“ (např. každý, kdo Denisu zná, ví, jak moc miluje svého otce a on ji, zatímco v románu je otec dívky vylíčen jako padouch nad padouchy), ale přesto se Denisa nedokázala od své hlavní hrdinky oddělit, cítí se s ní ztotožněna, a proto s ní všechna její drsná dobrodružství a smutný konec tak prožívá. A cítím v jejích větách i tiché memento, abychom my, dospělí, všechny své děti – nejen ty, které příroda nějak omezila v jejich mentální kapacitě – učili, že život není seriál a že když se chceme o někoho postarat, nemusíme přitom krást, tak, jako se to na televizních obrazovkách tak často děje…
Co však z Denisiny poslední knížky cítím nejvíc, je touha po velké čisté lásce (kdo z nás by si ji nepřál), a po svobodě větší, než jakou jí onen „jeden chromozom navíc“ dovoluje. Denisa touží po lásce, po manželství, po dětech, i po tom, aby byli postižení lidé bráni takoví, jací jsou: „O tři roky později se Denise a Králi narodila holčička. Byla moc krásná a roztomilá. Ale zdravá nebyla. Narodila se trochu jiná než ostatní děti, to znamená s dawnovým syndromem. Pan doktor i ostatní doktoři říkali Denise, aby tu holčičku dala do ústavu, ale Denisa jim řekla, že ji do ústavu nedá, že ji má ráda, že ji bere takovou, jaká je a že ji stejně bude mít pořád ráda.“
Je to v podstatě návrat k tomu, co mě „dostalo“ v jejím prvním „románu“: „Na tom záleží, na tom, že každý člověk, ať je postižený nebo zdravý, je schopen to zvládnout. Tak se musíme na to dívat. Každý něco dokáže, ale musíte to brát tak, přátelé, že pravda v tom je, že každý se snaží dělat to, co zmůže. Takový život už je.“
Kdyby se bývala před 29 lety Denisa Střihavková narodila zdravá, možná by z ní dnes byla slavná spisovatelka, protože její cit pro slovo a „spisovatelské nadání“ nedokázalo zmrazit ani mentální postižení. Dostala však tenkrát do vínku od Života (Přírody, Osudu, Boha – doplňte dle libosti) jeden chromozom navíc. Slavnou spisovatelkou se tedy pravděpodobně nestane, ale její pohled na svět vede každého, kdo chce „slyšet“, k hlubokému zamyšlení.
Zdroj: rodina.cz
Český rozhlas 1 – Radiožurnál uvádí víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé hosty. Dnes je to doktorka Jana Střihavková, lékařka, manželka a matka dvou dcer. My budeme mluvit o té starší Denise, která se před 26 lety narodila s Downovým syndromem. Downův syndrom není nemoc, nýbrž vrozená vada s důsledky na celý život. Provází ho řada typických příznaků, šikmo posazené oči, odtud označení mongolismus. Dále malá postava, krátký krk, náchylnost k některým nemocem a mentální retardace různého stupně. S Downovým syndromem se setkáváme u žen i mužů, u všech ras, etnických skupin, národností, u bohatých i chudých. Paní doktorko, narodilo se někdy dříve ve vaší rodině dítě s tímto postižením?
Host (Jana Střihavková): Ne, nikdy.
Moderátor (Jana Klusáková): Pátrali jste po tom?
Host (Jana Střihavková): Pátrali jsme, ale nenarodilo, ani s jiným postižením.
Moderátor (Jana Klusáková): A ví se dnes, proč se takové děti rodí, co je, abych tak řekla, spouštěcím mechanismem téhle vady?
Host (Jana Střihavková): Ne, neví se to, dokonce genetici tvrdí, že stejným způsobem taky můžete dostat jakýkoliv typ rakoviny, se může narodit dítě s Downovým syndromem, je to náhoda.
Moderátor (Jana Klusáková): Ani otec, ani matka vliv na toho potomka nemají?
Host (Jana Střihavková): Ne, nemají. Mají, samozřejmě, je tam nějaká, u jednoho z nich nějaká vada, která potom se dostane k tomu dítěti.
Moderátor (Jana Klusáková): Ta je dosud skrytá?
Host (Jana Střihavková): Ta je dosud skrytá a nikdo o ní neví.
Moderátor (Jana Klusáková): Těch dětí není málo, na světě se každoročně narodí asi 100 tisíc novorozenců s Downovým syndromem. Tímto postižením tedy trpí přibližně každé sedmisté mimino. Předporodní vyšetření dnes už odhalí leccos, dokáže odhalit i tuto vadu?
Host (Jana Střihavková): Samozřejmě dokáže, jenže nedělá se u všech rodiček, a tím pádem se na to nepřijde. V minulosti se předpokládalo, že dítě s Downovým syndromem budou mít pouze starší matky, ale v současnosti jsou to i mladé matky, kterým je 21, 22 let, kde se nepředpokládá vůbec, že by mohly mít dítě s Downovým syndromem.
Moderátor (Jana Klusáková): Kolik vám bylo, když jste čekala Denisku?
Host (Jana Střihavková): Mně bylo 29.
Moderátor (Jana Klusáková): Ano. Přece jsou rodiny, lépe řečeno matky, které takovéhle dítě vědomě donosí, i když to vyšetření vadu předem odhalí. S vaší dnešní zkušeností, snažila byste se to takové ženě vymluvit?
Host (Jana Střihavková): Víte, to je hrozně obtížné, protože to záleží na založení té ženy, jestli jsou nábožensky založené nebo racionálně založené. To je obtížné, to si musí každý rozhodnout sám.
Moderátor (Jana Klusáková): A přece jsou lékaři, a není jich málo, kteří pokud se tohle přihodí, rodičům radí, aby dítě odložili do nejdřív kojeneckého ústavu a pak do nějakého útulku.
Host (Jana Střihavková): Když se Denisa narodila, tak ne samozřejmě první nebo druhý den, ale řekli mi to asi pátý den, že dítě má Downův syndrom a abych ho odložila do ústavu. To bylo první, co jako mně řekli.
Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste dítě porodila s tím, že máte zdravou holčičku?
Host (Jana Střihavková): I přesto, že jsem absolvovala lékařskou fakultu a přesto, že jsem absolvovala stáže na dětském oddělení, jsem to nepoznala.
Moderátor (Jana Klusáková): A jak oni to poznají, pohledem?
Host (Jana Střihavková): Pohledem oni už to poznají, mají zkušenost.
Moderátor (Jana Klusáková): A co vám řekli?
Host (Jana Střihavková): Že by to bylo velmi komplikované a že ať dítě odložím prostě do ústavu. Že bude nevzdělavatelné, nebude chodit, já nevím, do dopravních prostředků, nebude chodit do obchodů a hlavně, že s tím budu mít hrozně moc práce a že jednodušší to bude, když to odložím.
Moderátor (Jana Klusáková): A vy? Měla jste se s kým poradit?
Host (Jana Střihavková): Abych vám řekla pravdu, neměla.
Moderátor (Jana Klusáková): Tak vy jste měla manžela, ale ten byl stejně nezkušený jako vy. Navíc váš muž není lékař.
Host (Jana Střihavková): Ne, není lékař. Je to hrozně problematické. Já si myslím, že kdyby se to dítě narodilo a vědělo se o tom postižení a o tom, co mi řekli, co mi naservírovali všechny tyhle ty věci, tak kdyby mi řekli, že dítě zemřelo, tak by to bylo jednoduchý. Ale jestli vám ho dají do tý náruče a vy už ho tam čtyři nebo pět dní kojíte a myslíte si, že máte zdravý dítě a najednou prostě to dítě vodhoďte. To je hrozně těžký, že jo. To je hrozně obtížný.
Moderátor (Jana Klusáková):Dneska už jsou na to zřejmě matky, kterým se přihodí, že se jim narodí takové dítě, daleko jinak než vy. Dneska už je ta možnost pomoci a rady daleko bližší.
Host (Jana Střihavková): Dneska je mnohem lepší, protože se o té chorobě už něco ví. Za druhé také, já spolupracuji s centrem, který se zabývá přímo Downovým syndromem a při tomto centru je klub rodičů a přátel s Downovým syndromem. A my jsme vypracovali speciální letáky do porodnic – Milá maminko, milý tatínku, za to jsme byli oceněni vládním výborem za literaturu také. A všechny porodnice to dostaly. A tam rodiče, kterým se dítě takto postižené narodí, se dozví jednak kontaktní adresy, jednak co vůbec o tý chorobě víme, jednak co je čeká a co je nemine. Nebo co je může neminout. Jaký mají vůbec perspektivy.
Moderátor (Jana Klusáková): Já když jsem tady říkala velice stručně, co je Downův syndrom, tak jsem řekla, mentální retardace různého stupně. Takže některé ty děti mohou být nevzdělatelné a některé naopak, třeba jako vaše Denisa, jsou velice dobře vzdělatelné.
Host (Jana Střihavková): Jsou vzdělatelné, ano. Oni si velmi dobře všechno pamatují, jsou učenlivé. Já dokonce musím říct, že logopedka, která pracovala s Denisou, když byla malá, tak mě vlastně udržovala na takové té úrovni, že měla jednoho Downika, který vystudoval vysokou školu.
Moderátor (Jana Klusáková): Pokud se začne s dítětem pracovat brzy po narození, píší moudré knihy, lze jeho vývoj významně ovlivnit. V čem taková práce s dítětem spočívá?
Host (Jana Střihavková): Jednak teda samozřejmě mu rozvíjíte motoriku a na základě motoriky se potom rozvíjí samozřejmě…
Moderátor (Jana Klusáková): Nebo-li s ním cvičíte.
Host (Jana Střihavková): Cvičíte. My jsme cvičili hned prostě od narození, v noci, ve dne, kdy to dítě bylo jako schopno cvičit vůbec, tak jsme se snažili podle systému zdravých dětí cvičit s ním.
Moderátor (Jana Klusáková): Ano, tak to jednak, potom?
Host (Jana Střihavková): Já jsem vůbec nevěděla, co se dělá s takto postiženejma dětma.
Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste zůstala doma dlouho s ní?
Host (Jana Střihavková): Nezůstala, já jsem hned po roce měla druhé dítě, takže jsem měla dvě děti. A po třech letech jsem šla znova do zaměstnání, protože už by mi nedrželi místo. To bylo tehdy tak, že jo, že ta matka může zůstat maximálně tři roky doma.
Moderátor (Jana Klusáková): A Deniska šla do školky, do jeslí?
Host (Jana Střihavková): Šla do školky, šla do školky, měla výbornou školku na Praze 8, to byla školka, která integrovala děti s mentálním postižením, měla výborné učitelky. A toho výsledku, kterého dosáhla teďko, je samozřejmě zásluha těchto zařízení, do kterých chodila.
Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 – Radiožurnále vám představujeme doktorku Janu Střihavkovou, matku Denisy Střihavkové, dnes asi nejznámější české dívky s Downovým syndromem. Denise už totiž vyšly dvě knížky. A my si teď poslechneme minutovou ukázku z té, která se objevila letos zjara. A jmenuje se – Na tom záleží II.
Ukázka: Moje názory na politiku. Taťka se dívá v 8 hodin večer na zprávy, ve zprávách se hlásí, co se děje ve světě, jaké jsou povodně, že někdo někoho zabil, a byl odsouzen k trestu smrti a poslán do vězení, a tak dále. Jsou tam politici, například Václav Klaus, Honajzr, Žantovský, Mlynář, Miloš Zeman a tak dále, kteří projednávají moc důležité věci. Přitom se hádají, jeden chce něco jiného, udělat to jiným způsobem, druhému politikovi se to nelíbí, chce to udělat jinak, chce to pozměnit. Jejich hádky jsou stejné, ale nevede to k ničemu! Když se budou hádat, tím nic nevyřeší! Měli by si promluvit mezi sebou hezky v klidu, udělat poradu, aby se všichni politici sešli, domluvili se a dohodli, jak to chtějí udělat, co chtějí změnit a tak dále. Denisa Střihavková, 19.10.2001
Moderátor (Jana Klusáková): Jestli oni by si tam neměli tu vaši Denisu vzít jako poradkyni, paní doktorko. Bára Hrzánová přečetla tedy ukázku z knížky Denisy Střihavkové, Na tom záleží. První díl vyšel, to jsou asi dva roky, viďte?
Host (Jana Střihavková): Ano.
Moderátor (Jana Klusáková): A ten druhý letos na jaře. Co na to čtenáři, máte nějaký ohlas?
Host (Jana Střihavková): Mám ohlas, já myslím, že ohlas je veliký, hlavně to prospívá rodinám, kteří mají taky nějak postižené dítě a vědí, že když se s tím dítětem bude opravdu pracovat, takže se může stát takovým právoplatným členem společnosti. A že prostě se to dítě uplatní.
Moderátor (Jana Klusáková): Dalo práci naučit Denisu číst a psát?
Host (Jana Střihavková): Ne, nedalo, tohle bylo bezproblémové.
Moderátor (Jana Klusáková): Ona píše skoro bez chyb.
Host (Jana Střihavková): Ona píše bez chyb, to je zásluha, musím říct, mojí maminky, která se s ní učila teda češtinu od začátku školní docházky.
Moderátor (Jana Klusáková): A opravuje to někdo po ní, ty její rukopisy?
Host (Jana Střihavková): Neopravuje. Neopravuje.
Moderátor (Jana Klusáková): Co tomu říkají literáti?
Host (Jana Střihavková): Dokonce Viktor Šlejchrt v Respektu ji přirovnával k mladému Hemingwayovi v jeho začátcích.
Moderátor (Jana Klusáková): Ve škole se vaše Denisa učila moc dobře, jaké má vzdělání?
Host (Jana Střihavková): Absolvovala zvláštní školu a potom opakovaně jednak katolickou rodinku, potom praktickou školu ve Svidnické ulici a teďko navštěvuje dvouletou školu zde na Vinohradské, se zaměřením jednak teda na vaření, počítače a cizí jazyky.
Moderátor (Jana Klusáková): A to už jsou školy normálně pro zdravé děti?
Host (Jana Střihavková): To už jsou normálně pro zdravé děti, kde jsou integrované prostě děti s postižením.
Moderátor (Jana Klusáková): A ona stačí tomu tempu?
Host (Jana Střihavková): Stačí, naopak byla vždycky premiantkou. Já si to vysvětluju tím, že tyto děti nebo tito dospělí, kdybychom říkali, mají úžasnou paměť a jsou schopni se naučit a mají vůli hlavně se to naučit, když jsou k tomu vedení odmalička, se domnívám.
Moderátor (Jana Klusáková): Většinou se hovoří o tom, co na rozdíl od té většinové populace neumějí nebo nemohou. A já se vás zeptám, co ona naopak, na rozdíl od těch ostatních, umí nebo může?
Host (Jana Střihavková): Třeba výborně píše, je schopna opakovaně třeba na různých sympóziích, kterých se zúčastnila a kdy nevěřili, že to napsala sama, tak ji dali téma a ona jim v tu chvíli napsala třeba povídku nebo něco takového. Takže to je úžasný, to je schopná napsat v okamžiku. Ale zase třeba můžu říct věci, které neumí. Taková ta orientace stoprocentně v prostoru, když jí řeknu, pojedeš tam a tam, tak ji nejdřív musíme vysvětlit, jak se tam dostane. Ale po Praze jezdí sama a vlastně je soběstačná.
Moderátor (Jana Klusáková): Má šikovné ruce?
Host (Jana Střihavková): Tak nemůžu říct, že má nešikovné, ale určitě samozřejmě mírná retardace v tý jemný motorice je.
Moderátor (Jana Klusáková): Ona se naučila psát na počítači.
Host (Jana Střihavková): Píše na počítači, tohle to všechno je výborný, má nádherný rukopis, hlavně teda na základní škole, který si vypsala. Jako samozřejmě každý dospělý má potom vypsané to písmo, už to není tak úhledné. Ale vím, že ji dělalo potíž lepit z vaty na sněhuláka takové ty malé kuličky, co se lepěj.
Moderátor (Jana Klusáková): A z těch čtu, jak je elegantní holčička, dává si na sobě záležet, aby byla vždycky pěkně oblečená, upravená.
Host (Jana Střihavková): Dává, ano, záleží ji na tom.
Moderátor (Jana Klusáková): A sportuje?
Host (Jana Střihavková): Prosím vás, dělá všechny sporty, to, co mi přesně řekli, že dělat nebude. To znamená, nejenže plave, jezdí na kole, lyžuje samozřejmě taky, dokonce musím říct, že s náma jezdí do dolomitů, kde sjíždí prostě červené sjezdovky, a hlavně teda chodí do baletu, do Oázy, to je centrum pro mentální postižení, kde ta její baletní skupina je opravdu na vysoké úrovni. A jednou ročně mívají představení na Nové scéně Národního divadla.
Moderátor (Jana Klusáková): Ano, viděla jsem její fotografie, jak se tulí k Vlastimilu Harapesovi.
Host (Jana Střihavková): Dochází tam pan Lukavský, Bára Hrzánová, Vlastimil Harapes, spousta těchhle těch herců dochází pravidelně do Oázy a ty děti je milují.
Moderátor (Jana Klusáková): Také z fotografií vidím, že vaše Denisa je velice štíhlá. To u těhle dětí nebývá zrovna zvykem, musíte ji zřejmě krotit.
Host (Jana Střihavková): Já si z mládí vzpomínám, jak jsem potkávala maminky nebo babičky s takovým tím tlustým dítětem ve tvaru trojúhelníku. A to jsem si říkala, tak tohle to ne. A pak jsem přišla na to, že když ty děti budou odmalička vedeni jako k dietě a zůstanou štíhlí, tak vlastně ta jejich základní choroba se ztratí jakoby v davu. A oni se pletou mezi tu normální populaci bez těch svejch fyziognomickejch rozdílností.
Moderátor (Jana Klusáková): Denisa má o rok mladší sestru Evu, čerstvou absolventu medicíny. Vztah mezi postiženým a zdravým sourozencem bývá obvykle problémový. Zdravé dítě se za sourozence stydí, a ten naopak žárlívá na zvýšenou péči rodičů.
Host (Jana Střihavková): Já myslím, že u Střihavků to bylo úplně stejný. Spíš Denisa žárlí na Evu, teda ta starší žárlí na mladší, že si myslí, že ji nějak nadržuju. Ale sourozenci, to by byla kapitola sama o sobě, která by se dala o tomhle tom říkat, protože svým způsobem určitý podíl postižení nesou ty sourozenci. A myslím, že si to odnesou i do života. Říkám, nemá cenu, abych tady o tom vypovídala, ale sourozenci, to je vlastně diagnóza sourozence Downova syndromu.
Moderátor (Jana Klusáková): Myslíte si, že Eva, to je ta zdravá, nějak trpěla tím, že vedle ní rostla Denisa, která si získala větší díl vaší pozornosti, nezbytně?
Host (Jana Střihavková): Myslím si, že určitě ze začátku netrpěla, protože tak do tý 1. třídy nebo ty začátky, tam velký rozdíl mezitím nebyl. Později, když si uvědomovala, že má postiženou sestru, tak nechci říct, že jí to vadilo, ale určitě jí to příjemné nebylo. Tady nejde snad o to, že by se ona styděla, ale ona nevěděla, jak to přijme to okolí, ta společnost, třeba když by chodila s chlapcem, jak to přijme ten chlapec, za prvé, a jak to přijme ta rodina. Jestli ta rodina se nebude bát, aby teda ten jejich syn, že jo, neměl potom také postižené dítě. Tohle to je problematika hlavní.
Moderátor (Jana Klusáková): A přitom to zřejmě ve hře vůbec není.
Host (Jana Střihavková): Ne, ne, ve hře to není, ale je to prostě v těch lidech, že se bojí.
Moderátor (Jana Klusáková): Já si vzpomínám, jak jsem četla knížku od americké autorky Backvové, Zůstala dítětem.
Host (Jana Střihavková): Četla jsem taky.
Moderátor (Jana Klusáková): Ano, to je skvělá knížka, tenká, ale je to síla veliká. Ona měla takovou holčičku a jak s ní cestovala po světě, byla s ní v Číně. A jak říká, že v Číně to je úplně normální. A že tam lidé řeknou, to je ale hezká hloupá holčička. A nemyslí to vůbec nijak ošklivě, prostě berou to jako docela normální věc.
Host (Jana Střihavková): Já si myslím, že v současné době, jakmile začne integrace těchto dětí do normálních tříd a do normálních škol, že už nebudou separováni ve zvláštních a pomocných školách, tak to hrozně tý společnosti pomůže a jim to pomůže také, protože už odmalička si ty děti uvědomí, že existujou mezi nima také jiné děti, později jiní dospělí. A tím vlastně se ta společnost poučí.
Moderátor (Jana Klusáková): Já vím, že vaše Denisa hloupá není. Napadlo vás někdy, nechat ji změřit IQ?
Host (Jana Střihavková): Nenapadlo.
Moderátor (Jana Klusáková): Není to nemoc nepřekonatelná, ale musí se zdolávat se spoustou energie, trpělivosti a lásky, napsala Olga Strusková ve své mimořádně užitečné knížce – Děti z planety DS. Jedna z kapitol je věnovaná i vaší Denise. Museli jste, vy a váš muž, paní doktorko Střihavková, hodně změnit svůj život, museli jste se něčeho vzdát, abyste mohli vychovat Denisu k její dnešní výjimečnosti?
Host (Jana Střihavková): Samozřejmě každá rodina, které se narodí jakkoli postižené dítě, musí samozřejmě k tomu přizpůsobit svůj život. Musí se mu více věnovat, je to na úkor vlastní zábavy, na úkor vlastních koníčků. A musím říct, že třeba dítě s Downovým syndromem se naučí určitou věc, ale potřebuje desetkrát nebo padesátkrát více času, než normální dítě. A to samozřejmě je na úkor těch rodičů, že jo, nebo jejich volného času nebo jak bych to měla říct.
Moderátor (Jana Klusáková): Berete to úporně?
Host (Jana Střihavková): Ne, neberu to úporně, je to jako vaše dítě, že jo, tak pro něj uděláte všecko.
Moderátor (Jana Klusáková): A otázka na závěr. Co znamená, když se řekne, že lidé s Downovým syndromem jsou v dospělosti schopni téměř samostatného života?
Host (Jana Střihavková): Já si myslím, že lidé s Downovým syndromem, samozřejmě ne všichni, ale ty, kteří mají lehčí postižení, jsou schopni samostatného života. Ale neznamená to, že takzvaně v pozadí nemají nějakou kontrolu. Nikdy nebudou schopni úplně samostatného života, protože přece jenom existují takové obory, kde se špatně orientují, ať už to jsou různé úřady nebo něco podobného, teď mě nenapadá nic, kde musí být instruováni, jakým způsobem, jak se tohle to dělá, jak se třeba vyplní určitý dotazník. Protože jestliže mají některou věc, s kterou nemají zkušenost, neumějí tak běžně vyřešit jako člověk, který je zdravý, relativně.
Moderátor (Jana Klusáková): Ano. A je Denisa svéprávná, jsou tihle lidé svéprávní?
Host (Jana Střihavková): Všichni jsou svéprávní. Teďko už, já myslím, ta nesvéprávnost, Denisa je naprosto svéprávná.
Moderátor (Jana Klusáková): Je jí 26 let, myslíte, že se jednou vdá?
Host (Jana Střihavková): Myslím, že je, nejdřív jsem si myslela, že ne, ale vidím, že třeba někteří chlapci o ní zájem mají, tak jako myslím, že se vdá.
Moderátor (Jana Klusáková): Tak já vám přeju všechno nejlepší. Naším hostem byla doktorka Jana Sřihavková, za rozhovor děkuje Jana Klusáková.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Autor: Jana Klusáková (jak)
Zdroj: Český rozhlas