Hipoterapie
Využívá pohybu koně a jeho přenosu na člověka, spolu s psychologickým působením jízdy na koni. Hipoterapie je spolu s pedagogicko-psychologickým ježděním a sportovním a rekreačním ježděním hendikepovaných součástí tzv. hiporehabilitace (=ježdění a spolupráce s koněm s cílem odstranit nebo alespoň zmírnit zdravotní problémy a postižení).
Podstatou pedagogicko-psychologického ježdění je využívání práce s koněm, vožení se na koni a ježdění na koni jako pedagogickém a psychologickém médiu k dosažení pozitivních změn v chování dětí a mládeže, nebo zmírnění či odstranění příznaků duševní choroby nebo mentálního handicapu.
Sportovní a rekreační ježdění hendikepovaných je založeno na aktivním ovládnutí koně pacientem. Pacient se učí jezdit na koni a má možnost se zúčastnit sportovních soutěží. Jízda na koni je často pro jedince s postižením jedinou možností jak provozovat sport. Vyraznou roli zde hraje přímý kontakt pacientů se zdravými vrstevníky a postupné začleňování do normálního denního života.
Hipoterapie – působení hipoterapie je komplexní. Má vliv na fyzickou, psychickou i sociální stranku osobnosti. Působení terapie lze rozdělit do tří základních oblastí.
Prvky pro hipoterapii nespecifické (využívány i u jiných senzomotorických metod) – vnímání polohy a pohybu, kožní stimulace, vliv tepla, cvičení proti odporu, podpůrné reakce, obranné reakce proti pádu, labyrintove reflexy a jiné.
Prvky pro hipoterapii specifické – vázané na vliv koně a jeho trojrozměrný pohyb, který se přenáší na pacienta. Hipoterapie využívá totožnosti mechaniky pohybu člověka a koně – zkříženého pohybového vzorce. Pohyb koňského hřbetu probíhá v ose pohybu vpřed-vzad (sagitální rovina), v ose nahoru-dolů (horizontální rovina) a v ose doprava-doleva (frontální rovina). Krok koně je jedinečný a ničím nenahraditelný prvek, který obohacuje rehabilitaci. Umožňuje pohyb vpřed i vzad, který je základem motorickeho vývoje, konkrétně vzpřimování. Krok koně navozuje u jedince sedícího na koni chůzi ve vzpřímené poloze, což je jeden ze základních pohybových vzorců, které ovlivňují celou psychomotoriku organismu.
Vliv na osobnost – hipoterapie pozitivně ovlivňuje emotivitu, pocity nedůvěry a úzkosti, má vliv na sebeuvědomování a sebedůvěru, na komunikaci, kooperaci a rozvoj intelektu. Sebedůvěru a sebeuvědomovani jedince ovlivňuje už samotný sed na pohybujícím se koni, vidí svět shora, ovládá ho, řídí svůj osud. U nechodících pacientů je sebevědomí zvlaště pozitivně ovlivněno prožíváním první „chůze“. Pak i postupné zlepšování celkového tělesného stavu zvyšuje pocit sebevědomi. Kůň je k člověku zdrženlivý, není vtíravý, čímž povzbuzuje jeho aktivitu. Působí ale také naopak na nadměrné sebevědomí. Hipoterapie má vliv také na emotivitu, nadměrnou emotivitu tlumí hranicemi dovoleného chování ke koni a oslabenou emotivitu zvyšuje. Pomocí hipoterapie se jedinec zbavuje nedůvěry, strachu a úzkosti, je však potřeba vykonávat terapii postupně. I když je kůň emočně neutrální, nemá předsudky, přijímá každého a nevadí mu, že je pacient tělesně postižený apod., reaguje samozřejmě na projevy hyperaktivity a agrese svým určitým obranným chováním, čímž učí pacienta dodržovat určitá pravidla. Ke snižování antipatie a agrese se využívá společných jízd na hřbetě koně, kde se učí zároveň spolupracovat a komunikovat. Péče o koně zase rozvíjí u pacientů zodpovědnost, vztah k pořádku, pocit užitečnosti, samostatnosti, vytrvalost a houževnatost.
V hipoterapii je důležitá vzájemná spolupráce odborných pracovníků z oblasti hipologie, psychologie, pedagogiky, sociologie a lékařství. Lékař určuje, zda je pro pacienta hipoterapie vhodná a sestavuje léčebný plán. Přítomnost lékaře na hipoterapii není nutná. Rehabilitační pracovník (fyzioterapeut) má nejdůležitější roli. Musí být vyškolený v hipoterapii. Je to právě on, kdo řídí průběh hipoterapie, pomáhá klientovi ke správným polohám, udává celý průběh terapie (jedná podle něj hipolog) a úzce spolupracuje s lékařem. Psycholog, psychiatr, psychoterapeut, léčebný, speciální a sociální pedagog se starají o pedagogicko-psychologickou a sociální oblast terapie. Zpracovávají diagnostiku, terapeutický plán a spolupracují s rodiči. Zaměřují se na oblast emocí a kognitivních a sociálních procesů. Pomocník je osoba, která napomáhá klientovi, když nasedá na koně, chrání ho před pádem a pomáhá mu slézt z koně. Pomocník musí být předem poučený vedoucím týmu. Hipolog je kvalifikovaná osoba s kurzem hipoterapie. Ovládá koně a plní instrukce vedoucího terapie.
Základem hipoterapie je kůň, ježdění klienta na jeho hřbetu a vzájemná souhra. Při jízdě na koni se klient snaží udržet rovnováhu, čímž zapojuje svaly, klouby, šlachy a kůži. Zapojuje se veškeré nervstvo včetně toho, které nebylo aktivní. Dochází tak k rozvoji a fixaci motoriky a držení těla. Vše se provádí za pomoci terapeuta. Terapeut volí takové postupy, kterými vede klienta k co největší míře schopnosti kontrolovat své pohyby. Hipoterapie je zahájena položením (posazením) klienta do správné polohy. Tato poloha je různá podle schopností klienta v rámci celého hřbetu koně. Důležitá je celková maximálně možná uvolněnost klienta. Podstatou je adaptace, kdy se klient snaží přizpůsobit pohybu koně a naopak. Klient se snaží udržet rovnováhu a zapojuje tak svaly (zad, břicha, stehen a sedací), šlachy (hlavně v oblasti chodidel) i dech, který by měl být v souznění s frekvencí dechu koně. Současně klient zapojuje i všechny smysly. Ani koně, ani klienta nesmíme přepínat, protože je to pro ně fyzicky náročná činnost. Prostřednictvím hipoterapie si klient upravuje a osvojuje správné pohyby a návyky, postupně se tak zbavuje těch špatných a tlumí své zdravotní problémy. Pro vykonávání hipoterapie je důležité, aby byl kůň zdravý, klidný a nelekavý, musí mít speciální výcvik, být zvyklý na lidi, na neobvyklé činnosti a lehce ovladatelný. Na plemenu koně nezáleží.