Downův syndrom
Plán se zrodil ve škole o přestávce. Moje kamarádka Verča přišla s tím, že má během školního roku vypracovat projekt o Downově syndromu, ve kterém je zahrnuta i praktická část. Jelikož má tetu, která dříve pracovala jako ředitelka ústavu pro mentálně postižené a sama několikrát jezdila do ústavu spolu s ní, tak má k těmto lidem velice blízko a všichni ji tam znají. „Zneužil“ jsem příležitosti a navrhl, jestli bych nemohl jít s ní a něco jí nafotit s tím, že to pak použije ve svém projektu. Souhlasila, a už nám stačilo vymyslet datum, kdy tam zajedeme.Při pohledu do kalendáře padnul prst na den Sametové revoluce, tedy 17. listopadu. Dojeli jsme busem do Neratovic, odkud nás Verčina teta a její hyperaktivní pejsek Filip vzali až do Chlumína.
Cestou jsem jeli kolem krámku a Verčina teta jen tak prohodila, jestli pro ně máme nějaké bonbóny. S Verčou jsme se na sebe tak koukli a samozřejmě jsme zjistili, že ani jednoho z nás to nenapadlo. Tudíž jsem zastavili a oba „nafasovali“ pytlík bonbónů.
Cestou mě Verča připravovala na vše možné. Od toho jak na mě budou všichni šahat, přes jejich méně srozumitelnou řeč, až po svlékání se. Ale skutečnost byla úplně jiná. Při našem příjezdu všichni pečlivě „gruntovali“ a hned se na nás začali usmívat. Verču si pamatovali, se mnou si třásli rokou a ochotně se seznamovali. Mezitím jsme jim dali bonbóny, ze kterých měli opravdovou radost. Vůbec mě nenapadlo, že by je mohly bonbóny takhle potěšit, ale jejich nadšené tváře to přímo „křičely do světa“.
Ujal se nás Marcel, který je typický „down“ a u kterého měla Verča zjistit, jak probíhá jeho všední den. Provedl nás s úsměvem na rtech po budově a já nestačil žasnout, jak krásně zařízený je tento ústav. Krásné velké pokoje, dvě herny (zařízené pro cvičení, ale i pro odreagování se). Venku hřiště, kde se prý konají fotbalová utkání a jedna buňka, ve které uživatelé zařízení mohou tvořit z hlíny předměty, sami si je vypálit a následně rozdat, případně prodat.
Po ukončení „exkurze“ jsme šli hrát nějaké hry. Prší, člověče nezlob se, šipky… Docela mě překvapilo, jak dobře Marcel zvládá počty. Prý před rokem počítal jenom s počítadlem a nyní už i na prstech, pouze počty s výsledkem nad 10 už pro něj byly těžší. Jediné co moc nezvládal bylo pořadí typu já, Verča a on. Asi byl zvyklý hrát pouze ve dvou a Verču dost často přeskakoval.
Marcel nám chtěl dokázat, jak dobře počítá, takže si přinesl svojí aktovku, ze které vytáhl sešit a početnici. Verča mu napsala na papír příklady typu 1+4; 10+7; 8-6;… Pouze dva z dvaceti nespočítal správně a pouze na jeden si musel vzít počítadlo. Jelikož za chvíli byl oběd, museli jsme sklidit ze stolu veškeré hry a dát je na své pravé místo (jak je v tomto domě běžné, né jako u mě v pokoji).
Před obědem mně jedna „teta“ řekla, jestli bych si nechtěl sníst oběd někde v klidu. Přišlo mi to skoro až trapné. Samozřejmě jsem řekl, že ne. Přeci jsem tu, abych poznal jejich všední život a zvěčnil ho na fotce. A jak jinak to mám provést než tím, že s nimi strávím celý den? K obědu jsme dostali polévku, řízek s kaší a kompot (ani ve školní jídelně nás takto nerozmazlují). Vůbec netuším, proč mi vůbec „teta“ říkala, abych si šel sednout vedle. Nikdo se nechoval špatně a například u nás ve školní jídělně to vypadá mnohdy hůř a to jsme ta „elita národa“.
Po obědě jsme šli s Marcelem něco nakreslit. Jeho tvorba je sice dětinská, ale upřímná. Přidal se k nám i jeho kamarád Zdeněk. Spolu jsme si zahráli zase prší a Marcel jako vždy vyhrával. Zdeňkovi jsem bohužel skoro nerozuměl, až na jeho pantomimické vyjadřování. Zjistil jsem, že má hrozně rád Drákulu. Měl DVD a nějaké vytrhané články z novin o tomto muzikálu. Bylo hezké sledovat, jak je nadšený, že se může podělit o svou radost i s někým jiným. Po dokončené partičce karet jsme se přesunuli k šipkám. Po jedné prohrané bitvě s nastavením terče jsme si udělali pouze malý turnaj, kdo trefí jako první střed. Výsledkem byla jedna zničená šipka a ani jeden střed…
Už se nám chýlil čas odjezdu. Začali jsme se loučit, Verča vyzpovídala poslední „tetu“ a mohli jsme vyrazit zpět do světa „normálních“, ale nevrlých, depresemi stíhaných lidí. Cítil jsem se v ústavu velice dobře. Nikdy na tuto zkušenost nezapomenu. Při psaní tohoto článku jsem moc přemýšlel, co napsat. Bohužel jsem zjistil, že slovy to popsat neumím. Byl to pro mě nádherně strávený den, kde se změnily některé mé názory a zase jsem poznal, že člověk může být šťastný i v těžkých chvílích.
Web ústavu: http://www.stacionar-usmev-chlumin.cz
Autor:Pavel Šťastný
www.girox.estranky.cz
zdroj: http://www.csfotografie.cz/pribehy-a-uvahy/downuv-syndrom.html
