Dnes již dvanáctiletá nevidomá Lucka navštěvuje Křesťanskou základní školu v Jihlavě spolu se zdravými vrstevníky. Jaké zkušenosti s integrací mají její rodiče?
S dcerou jsem byla doma tři roky. V roce 1990 byla přijata do mateřské školy pro děti s očními vadami v Jihlavě. S nevidomými zde zkušenosti neměli. Znamenalo to pro nás moc, protože byla přijata mezi své vrstevníky. Vychovatelé zapojovali naši dceru do všech aktivit, pěstovali u ní hmat a naučili ji základy Braillova písma. Pěstovali u ní také tělesnou zdatnost. Sháněli pro ni speciální hračky nebo upravovali hračky tak, že na nich některé části přizpůsobili hmatovému či sluchovému vnímání.
Lucka si ráda hrála s dětmi na obchod, na lékaře, na řidiče, na poštu apod. Tato mateřská škola dobře připravila naši dceru k plnění povinné školní docházky.
Kam do školy?
V tom nám pomohla ředitelka mateřské školy, která našla paní učitelku Jiřinu Kalabisovou z Křesťanské základní školy v Jihlavě. Vzájemně jsme se seznámili a učitelka se záhy rozhodla, že chce naši Lucku učit.
Neměla žádnou zkušenost s nevidomým žákem, nikdy žádného nevyučovala. Okamžitě se na tuto práci začala připravovat. Jela do Prahy, do speciální školy pro nevidomé, učila se Braillovo písmo, získávala informace ze všech možných zdrojů. Příprava na výuku je pro ni obtížnější. Musí připravovat nejrůznější pomůcky, přepisovat do Braillova písma.
Cena Martina Palase
je určena pedagogovi, kterému se obzvlášť dobře podařilo začlenit do výuky v běžné třídě základní školy dítě s postižením.
Soutěž vyhlásily společně občanské sdružení Rytmus a Speciálně pedagogické centrum (SPC) Vertikála. Učitelé z celé ČR byli nominováni svými kolegy, rodiči, třídními asistenty apod.
Cena Martina Palase byla slavnostně předána 24. června právě paní učitelce Jiřině Kalabisové z Křesťanské základní školy v Jihlavě, která se před šesti lety – ve školním roce 1993/94 – rozhodla přijmout mezi své prvňáčky nevidomou Lucinku z našeho článku a Tomáška s mentální retardací.
Lucka v červnu ukončila 6. třídu v Křesťanské základní škole, Tomáš po dokončení 5. třídy přestoupil na druhý stupeň ZvŠ.
V KZŠ pracuje v současné době s handicapovanými dětmi pět učitelek na prvním stupni ve spolupráci se třemi asistentkami, a díky nevidomé Lucce celý pedagogický sbor na druhém stupni.
P.S. Abychom nezapomněli – že nevíte, kdo je Martin Palas a proč se uděluje cena jeho jména? Martin Palas je žák 4. třídy ZŠ v Praze 6, který přes své mentální postižení (Downův syndrom) chodí do běžné školy. Ve třídě, kam byl přijat, pomáhá učitelce třídní asistentka. Martin je první žák s mentálním postižením, kterému sdružení Rytmus v úzké spolupráci s SPC Vertikála pomohlo zařadit se do běžného školního prostředí.
Seznámila i rodiče svých žáků s tím, že jejich děti budou chodit do třídy s nevidomou dívkou. Z rodičů nikdo nebyl proti. Tato integrace je přínosná i pro spolužáky, kteří se naučí větší citlivosti a vnímavosti. Ve třídě neexistuje nikdo, kdo by Lucce ublížil. Pohybuje se zde jistě, když je před ní překážka, spolužáci ji upozorní.
Křesťanská základní škola v Jihlavě integruje i pohybově postižené děti. Je to první škola v Jihlavě, která se toho nezalekla. Ve škole je asistent, který vypomáhá, kde je třeba. U Lucky je pomoc potřebná v tělesné výchově, výtvarné výchově a v matematice.
Proč se učitelé bojí integrace
Lucka má svůj individuální učební plán. Učitel si vytváří specifické hodnotící kritérum. Jsou učitelé, kteří se integrace bojí. Proč? Je to nejen více práce a starostí atd. U integrace existuje riziko, že postižené dítě ve třídě nezíská přijatelnou pozici. Takové dítě může žít ve třídě v izolaci, na okraji zájmu spolužáků, kteří mu sice neublíží, ale také si ho nevšímají. Vzácněji se postižené dítě může stát terčem útoků ostatních.
Jestliže je handicapované dítě protekcí zvýhodňováno, je příliš závislé na rodičích, je nesamostatné, pak se zvyšuje nebezpečí kolektivního odmítání.
Integrace je začlenění jedince do společnosti, kdy v ní dokáže bez problémů žít, cítí se být společností přijat a sám se s ní ztotožňuje. Pokud učitel uvažuje o integraci postiženého dítěte do své třídy, měl by brát v úvahu všechny odlišnosti dítěte, postoje rodičů, ale i postoje zdravých spolužáků a jejich rodičů.
Pro úspěšnou integraci
je důležitý postoj rodiny. Negativní význam má nadměrně ochranitelská výchova, která dítě neustále chrání a vyžaduje pro ně výhody. Dítě tak zůstává závislé na dospělých a nemá šanci se osamostatnit.
Nepříznivý vliv má pochopitelně i nezájem rodiny, protože úspěch integrace závisí i na domácí přípravě, bez níž se dítě s postižením neobejde. Učitel v základní škole nemá tolik času, kolik by handicapovaný žák potřeboval k pochopení určité části výuky. Mnozí rodiče nejsou ochotni připustit, že školní výsledky jejich dítěte nebudou vynikající.
Součástí komunikace
je oční kontakt. Pohled z očí do očí znamená otevřenost, důvěru. Zrakově postiženému možnost vizuálního kontaktu chybí, nemůže přesně vnímat komunikační signály. Neví přesně, jak se kdo tváří. Legendy, které všem nevidomým připisují hudební nadání, jsou přinejmenším nepravdivé, a jako takové jim škodí.
Pokud se jedná o pozdější úspěchy v hudbě, musí si je každý vybojovat zvlášť pilnou prací. Hudební sluch není ještě zdaleka hudebním nadáním. Paní učitelka přepisuje písničky do Braillova písma, Lucka umí několik písniček zahrát. Doma je třeba dbát na to, aby hudba nebylo pouhou zvukovou kulisou, která nás zastoupí ve výchovné činnosti. Magnetofon má hrát pouze tehdy, je-li poslouchán. Trvalý zvuk nevidomému dítěti škodí, protože rozptyluje jeho pozornost. Dětská pozornost má své meze a zvuková kulisa je jednou z příčin pasivity.
Do výtvarné výchovy
je Lucka zapojena za pomoci asistenta. Nevidomé dítě má vlastní způsob zobrazování světa. Výsledek nikdy nemůžeme hodnotit z hlediska estetického, jak jsme zvyklí, ale pouze a vždy z hlediska poznávacího. Lucka ráda lepí, stříhá a modeluje. V současné době s ní paní učitelka nacvičuje podpis. Je to zdlouhavé. Někdy to trvá jeden až dva roky.
Paní učitelka velice dbá na tělesnou zdatnost naší dcery. Taktéž jsou zde speciální pomůcky, jako jsou nafukovací ozvučený míč, rolničky apod. Trénuje s ní běh, plavání, bruslení. Není činnosti, které by se paní učitelka vyhýbala, zapojuje dceru do všeho.
Naše spolupráce je výborná. Nechodím do zaměstnání, dceři se věnuji při přípravě domácích úkolů. Do zeměpisu paní učitelka připravuje speciální hmatové mapy, na glóbusu jí pomocí konturovací pasty označuje světadíly. V přírodopise zase uskutečňují vycházky do volné přírody. Učí Lucku poznávat větvičky, šišky jehličnatých stromů, plody atd. Děti jí popisují, co všechno vidí, co vydává zvuky, co voní…
Přetištěno z novin MŮŽEŠ č. 11/1998. Tyto noviny lze objednat na adrese: Institut Eda Robertse, Milánská 471, Praha 10 – Petrovice. Mezititulky redakce.
