Narození postiženého dítěte je vždy velmi bolestivá událost. Asi nejhorší v celé této situaci je to, když rodina z nějakých příčin selže a o své dítě se odmítne starat. Důvod toho, proč jsem se rozhodla psát tuhle práci byla potřeba seznámit společnost s problematikou Downova syndromu. Aby díky zkušenostem nejen odborníků, ale i matky dítěte s Downovým syndromem, měli lidé možnost blíže se seznámit s danou problematikou.

Zastávám názor, že aby nedocházelo k umisťování těchto dětí do sociálních zařízení je třeba do budoucnosti zajistit větší informovanost a podporu rodičů ze strany zdravotníků i celé společnosti. Je totiž dokázáno, že děti vyrůstající ve funkční rodině vykazují daleko větší pokroky, než děti vyrůstající v sebelepší ústavní péči.

V teoretické části jsem chtěla poukázat na to, jaký je vývoj dítěte s Downovým syndromem od narození až po dospělost. Informace jsem čerpala z různé literatury zabývající se tímto handicapem. Bylo obtížné nalézt správné definice tohoto postižení, musí se brát v úvahu to, že každý jedinec s Downovým syndromem je jedinečná osobnost, která má svoje vlastní a individuální schopnosti a vlastnosti.

Proto jsem v praktické části zvolila pro výzkum konkrétní osobu a to mého bratra Milana, který Downův syndrom má. Pro srovnání s odborníky jsem zde umístila zkušenosti a názory rodiče takového dítěte, tedy mou maminku Janu Kosmákovou. Pro formu rozhovoru jsem se rozhodla proto, že příběh mojí maminky obohatil nejen mě, ale i další rodiče stejně postižených dětí, které si k ní byly již mnohokrát pro radu, kterou nikdy neodmítla a trpělivě se snažila obavy rodičů rozptýlit. A doufám, že její svědectví pomůže ještě spoustě rodinám najít sílu pro výchovu dítěte s Downovým syndromem nebo i jiným postižením.

Dotazníkem jsem zjišťovala, jaký je pohled spoluobčanů na mého bratra a ostatní stejně postižené lidi. Většina z nich, byla velmi ochotná a k projektu přistupovali kladně, s mírnou zvědavostí. Udivilo mě, jak se někteří občané o mám bratru rozepsali, a kolik milých věcí o něm napsali. Poznala jsem, že jsou hodně všímaví a mého bratra si za ta léta velmi oblíbili. Z dotazníku vyplývá, že bratr si svou přátelskou povahou naklonil většinu obyvatel naší obce. Berou ho zcela přirozeně, i přesto, že většina z nich se v jiném případě s postiženými lidmi nesetkala.

Když se ohlédnu zpět na život v naší rodině se sourozencem s Downovým syndromem, musím přiznat, že nikdo z nás jeho narození nelituje, ba naopak. Myslím si, že bratrovo narození nás velmi obohatilo, pomohlo nám pochopit, že na světě jsou i lidé, kteří jsou závislí na naší pomoci a potřebují více, než kdo jiný lásku a péči.