V loňském roce organizovalo občanské sdružení Rytmus vzdělávací kurz pro rodiče, kteří vychovávají děti s postižením. Cílem vzdělávání bylo poskytnout rodinám informace a praktické zkušenosti, které mohou využít při obhajobě práv svých dětí. Organizátoři kurzu si uvědomovali, že hlasy rodičů dětí s postižením nejsou slyšet. Tento kurz je měl podpořit, aby byli schopní vyjednávat na úřadech, školkách a školách, o poskytování služeb pro své děti nebo aktivitách, které chtějí svým dětem zajistit.
Naplnil se cíl kurzu? Jsou rodiče schopni lépe obhajovat práva svých dětí i dalších lidí s postižením? Je jejich hlas nyní více slyšet? Na to jsme se zeptaly dvou účastnic Karly Truskové a Dany Vachtlové. Obě se shodují v tom, že si v průběhu setkávání s lektory a ostatními rodiči uvědomily fakt, že ony i jejich děti mají stejná práva jako ostatní.
Karla Trusková je maminka tří dětí. Nejstarší dcera má Downův syndrom, absolvovala běžnou mateřskou školu a nyní navštěvuje první třídu v běžné základní škole v Brně. Paní Karla Trusková je spoluzakladatelkou Klubu nejmenších, který je součástí občanského sdružení Úsměvy – sdružení pro pomoc lidem s Downovým syndromem a jejich rodinám. Dana Vachtlová je zdravotní sestra a rovněž maminka tří dětí. Její nejmladší dcera Eliška má mentální postižení, proto paní Vachtlová založila v listopadu 2012 občanské sdružení Podej nám ruku, které pomáhá rodinám začleňovat děti se zdravotním znevýhodněním do společnosti.
Můžete uvést příklad, v čem konkrétně Vám kurz pomohl?
Karla Trusková: Kurz v prvé řadě tak nějak upevnil moje pocity v tom, že směr, kterým se ubírám při řešení různých situací ohledně mojí postižené dcery, je správný. Zjistila jsem, že existuje a je naším státem ratifikovaná Úmluva o právech postižených lidí, která by měla zaručit mému dítěti stejné možnosti, jaké mají ostatní děti, ale především důstojné zacházení. Moc rodičů tohle neví.
Dana Vachtlová: Vlastně jsem si uvědomila, že to, co chci pro svou dceru, není nic mimořádného, je to jen to, na co má právo a nepochybuji o sobě.
Co je pro rodiče, které mají dítě s postižením, důležité ve vyjednávání, když chtějí, aby jejich dítě chodilo do běžné školky a školy?
Karla Trusková: Dostatek informací o problematice integrace do běžné školy. Schopný vyjednavač, který může rodiče doprovodit (nebo zastoupit) při vyjednávání ve škole. Rodič je citově závislý na situaci, často reaguje nepřiměřeně v momentech, kdy je potřeba zachovat chladnou hlavu.
Dana Vachtlová: Pozitivní přístup. Když jde člověk do jednání s tím, že to špatně dopadne, tak se to většinou vyvine po té negativní stránce. Před kurzem jsem velmi dlouho vyjednávala přijetí mé dcery do běžné mateřské školy. Díky kurzu jsem věděla, že z jednání nesmím couvnout. Myslím si, že rodiče nesmí odradit, když na začátku vše nepůjde tak hladce. Musí mít informace a argumenty, které si ale musí sehnat sami. Užitečné jsou v tomto směru různé konference a semináře (např. Konference Tam, kde není postižení překážkou konaná v roce 2011). Nám jednání trvala 1,5 roku, ale výsledek stojí za to.
Co byste ostatním rodičům doporučila, na co by se měli připravit, když vstupují do jednání s řediteli běžných MŠ nebo ZŠ?
Karla Trusková: Doporučila bych sejít se s někým, kdo v podobné situaci byl a úspěšně ji vyřešil. Měli by se připravit na vysvětlování důvodů, proč chtějí, aby jejich dítě chodilo do běžné školy, na obhajobu tohoto úmyslu. Měli by se připravit na otázky ohledně dítěte tak, aby dokázali odpovědět vždy pozitivně a zdůraznit, v čem všem integrace pomůže. Měli by znát práva svého dítěte ohledně vzdělávání. Měli by být objektivní a snažit se pochopit pohled druhé strany – pak se lépe vyvrací protiargumenty.
Dana Vachtlová: Nesmí je rozhodit odmítavý postoj. Musí komunikovat srozumitelně a s jasným cílem. Myslím si, že moje výhoda v jednání byla ta, že jsem vše dala do pohybu s předstihem. Než jsem měla první schůzku s ředitelkou školky, měla jsem již zmapovanou situaci sociálních služeb v Klatovech a dalších možnostech v okolí. Byla jsem připravená, věděla jsem, co chci a neměla jsem pochybnosti. Na jednání jsem nechodila sama, vždy jsme byly dvě nebo tři z rodin, které mají děti s postižením. Určitě je dobré dát se s někým dohromady. Podpora druhé osoby na schůzkách je důležitá. A na každé jednání jít pozitivně naladěni s vědomím, čeho chcete dosáhnout. Zbavila jsem se myšlenky, že jdu za něco bojovat. Zmínit bych chtěla také to, že je důležité umět přistoupit na kompromis.
Potřebují rodiče v tomto směru nějakou podporu? Můžete říci konkrétně, co Vám pomohlo?
Karla Trusková: Ano, potřebují. Ideálně by tuto roli mělo zastávat Speciálně pedagogické centrum (SPC). Mně pomohla rada zkušeného člověka z o.s. Rytmus. Není to reklama, je to prostý fakt. V situaci, kdy jsem si nebyla jistá, zda by dcera měla chodit do první třídy logopedické (a ve druhém ročníku pak přejít do běžné třídy) nebo rovnou od prvního ročníku být v běžné třídě, jsme obě možnosti rozebrali a pak už bylo jasné, že naší volbou bude běžná první třída. Také mi velmi pomohla přítomnost toho samého člověka při domluvě ve škole, jeho zkušenosti a znalosti problematiky. Při představování Martinky paní učitelce mi pak pomohl Profil na jednu stránku.
Dana Vachtlová: Podporu potřebují. My jsme vlastně o podporu požádali poslankyni Emmerovou při setkání v rané péči Plzeň, ona zavolala starostovi Klatov, za kterým jsme pak také šli a požádali ho o podporu osobně. Taky bylo dobré, že jsem věděla o o.s. Rytmus, a že se na organizaci můžu obrátit. Velkou výhodou je, že jsem tady dala dohromady 3 rodiny a společným úsilím se můžeme podporovat navzájem, což je velké plus.
Pavla Baxová v úvodu kurzu říkala, že kurz pořádají proto, aby byli rodiče dětí s postižením slyšet. Myslíte si, že se tento cíl podařilo naplnit?
Karla Trusková: Myslím, že rodiče získali spoustu užitečných informací a návodů, jak řešit problematické situace, situace, které se zdravým dítětem prostě řešit nemusíte. Myslím si, že každý z účastníků měl různé oblasti, ve kterých potřeboval nebo hledal podporu, a že pro tyto oblasti je nyní mnohem lépe informačně i prožitkově vybaven. Tím, že jsme vše probírali společně, jsme získali na pocitu, že nejsme sami, navzájem se velmi respektujeme a dokážeme se podpořit. O sobě si myslím, že ve svém okolí jsem slyšet dostatečně.
Dana Vachtlová: Jednoznačně se naplnilo, že je nás – rodiny s dětmi s postižením – tady v Klatovech slyšet. A bude. Vyjde nám článek, budeme v regionální televizi, naše téma chybějící sociální služby pro rodiny s postiženými dětmi dostalo nejvíce hlasů na akci „Fórum města Klatov“.
Alžběta Kolumpeková, Inkluze.cz
Zdroj: Inkluze.cz
