Leire a její manžel Robert plánovali vytvořit „zářivý a radostný domov,“ podle výrazu, který přijali od sv. Josemaríi. Jejich dvě dcery s Downovým syndromem jim to pomohly uskutečnit.
Narodila jsem se v Durangu, ve španělské části Baskitska, 26. října 1975, a jsem nejmladší ze šesti sester. Naši rodiče nás vždycky učili praktikovat víru a zdůrazňovali, jak je důležité milovat jeden druhého v rodině a také ty kolem nás. Myslím, že to je důvodem, proč dnes, když jsme vyrostly, zůstáváme velmi úzce spojeny.
Měla jsem docela normální dětství. Když jsem dokončila školu, odešla jsem do Bilbaa studovat technický kurs v Centru Arangoya, které je provozováno lidmi z Opus Dei. Bylo to báječných pět let! A tam mě Bůh nasměroval novým směrem. Do té doby jsem si říkala „žij svůj život, trvá jenom pár dní“ – což je samozřejmě pravda, ale tajemství spočívá v tom, žít jej dobře.
V Arangoyi jsem pochopila Opus Dei a požádala jsem o vstup jako supernumerářka. Co mi přitom pomohlo? Duchovní vedení, modlitba, plus další důležitý faktor: dobrá nálada lidí kolem mne.
Tentýž rok jsem začala chodit s Robertem, který je dnes mým manželem. Takže to pro mne byl opravdu zvláštní rok.
Když jsem skončila v Arangoyi, bylo mým velkým přáním stát se zdravotní sestrou, ale neměla jsem dost dobré známky a místo toho jsem začala studovat speciální pedagogiku v San Sebastiánu.
Můj první rok nebyl právě brilantní. Měli jsme devět předmětů a já jsem u počátečních zkoušek prošla jenom v jednom. Vypadalo to beznadějně. Naštěstí mě povzbudili mí rodiče, tím, že mi řekli: „Dokonči ročník a pak se můžeš rozhodnout.“ Dobře, nakonec jsem zvládla a dokončila tříletý kurs a cítila jsem se skvěle.
Během mého posledního roku jsme se s Robertem rozhodli vzít. Skončila jsem v červnu a 2. října 1999 jsme se vzali.
Byl to úžasný den a snažili jsme se na něj co nejlépe připravit. Říkám připravit, protože jsme se oba snažili žít naše zasnoubení podle křesťanských hodnot.
Společně jsme se modlili a to nám pomohlo, protože když zápasíte a respektujete osobu, o kterou se staráte, milujete ji ještě více. Co jsme chtěli, bylo vybudovat „zářivý a radostný domov“ a dali jsme se do toho.
O rok později se narodil Ander a potom jsme měli Asiera; potom Nereu a Uribarri. Nemůžeme si stěžovat. Bůh nám požehnal čtyřmi klenoty, každý byl hezčí, než předchozí, a to říkám, protože naše dvě nejmladší mají Downův syndrom.
Co na první pohled vypadalo jako tragédie, se ukázalo být darem od Boha, protože když přijmete Boží vůli, všechno se proměňuje a stává Božím darem. Hledali jsme pomoc u rodiny a přátel a oni nás hodně povzbudili a stále v tom pokračují.
Sv. Josemaría říkal, že Bůh posílá takové děti rodinám, které velmi miluje. Proto si s Robertem myslíme, že máme velké štěstí, že máme tyto děti, které nás udržují v ještě užším spojení. Vedle toho nám to pomohlo neuzavírat se do sebe a otevřít se jiným rodinám v podobné situaci.
MODLITBA
V Durangu nás mnoho lidí obdivuje a mnozí další si myslí, že jsme zešíleli a litují nás, že máme tolik dětí a k tomu dvě s Downem. Ale o to se moc nestaráme, protože víme, že základem našeho manželství je líbit se Bohu a o to se snažíme každý den.
Cítíme, že naše dcery budou v našem životě něčím velkým. Pomáhají měnit mnohá srdce, v naší rodině a mezi lidmi v Durangu.
Faktem je, že ať už si věci v životě plánujete jakkoliv, Bůh vám přináší překvapení, jako je tohle, ze dne na den. Také v hloubi srdce uvažujeme o tom, že, pokud se tyto děti měly narodit v nějaké rodině a být bezpodmínečně vítány a milovány, jsme tou rodinou my.
To byla první věc, kterou jsme si řekli poté, co se narodily, a dozvěděli jsme se o jejich stavu. Ihned jsme se políbili. Víme, že za tím vším je Boží ruka a proto, se světlem své milosti, nám pomůže čelit všem budoucím výzvám.
