Vítek
Vítkovi je 9 roků, má staršího bratra a starší sestru. K Downovu syndromu má ještě přidělenu hyperaktivitu, která se projevuje jeho rychlými reakcemi. Člověk musí být neustále ve střehu a dávat pozor, kde je a co dělá. Také vyžaduje, aby si s ním někdo hrál nebo měl nějakou práci.
Záliby
Nejraději si hází s plyšáky, ale mě to moc nebaví, protože taky musím házet a dávat pozor, aby těmi plyšáky netrefil lustr nebo hodil silnou ránu do topení. Jen pro informaci, všechny lustry v našem bytě nejsou původní, byly zničeny a musely být koupeny nové. Po těchto incidentech má povoleno házet jen v obýváku nebo v předsíni. V obýváku je sice nový lustr, ale ten se zázrakem ještě nezničil.
Vítek také rád píše čísla a maluje si. Pokud dojde papír, v bytě jsou ještě stěny a nábytek. Bohužel je tomu tak. Těch kreseb (myslím tím různobarevné čáry, které nic neznamenají) a čísel je na stěnách tolik, že naše rodina rezignovala na zatření jeho výtvorů. Typický sprejer.
Doma pomáhá s uklízením nádobím, ale to jen tehdy, když dává nádobí do ruky. V opačném případě dává hrnky na podlahu, talíře taktéž a ostré nože hází ostrou špičkou na zem. Potom v podlaze zůstávají stopy a těch je dost. Dále pomáhá s uklízením a vysáváním v pokoji.
Pokud ho přestane bavit házet si s plyšáky nebo psaní čísel a nemá co na práci, posadí se k notebooku. Musí se mu pouze napsat heslo a potom stránku na webu, o zbytek se postará on sám. K jeho oblíbeným stránkám patří superhry.cz – Prince of Persia, Hobo a mnoho dalších skákaček nebo bojových her. Druhou oblíbenou stránkou je youtube.cz – krkonošské pohádky, pat a mat a velké množství českých pohádek. Výhodou je, že u notebooku vydrží 2 hodiny a nemusím se o něho starat. Nevýhodou je, že některá videa jsou nadabovaná a potom se může naučit některá sprostá slova. Je nereálné, abych mu 2 hodiny seděl za zadkem a pořád ho kontroloval.
Školka a škola
Když měl 4,5 roků, začal chodit do Mateřské školky Pramínek v Brně – Bystrce. Byl integrován mezi zdravé děti. Ve školce se mu líbilo, s dětmi si rozuměl, ale pouze jedna paní učitelka měla s ním trochu problémy. Druhou nevýhodou bylo najít asistentku, kterou by Vítek respektoval.
Potom jsme chtěli, aby Vítek chodil do Základní školy Pramínek, která je vedle mateřské. Bohužel jsme neuspěli u zápisu, ale naštěstí jsme byli přijati na ZŠ Botanická v Brně a tento školní rok začal chodit do 3.A. Umí číst, počítat do 20, jenom psaní mu moc nejde. Nejvíc ho ve škole baví tělocvik. Vítek chodí se zdravými dětmi do třídy a učí se podle individuálního vzdělávacího plánu. Bohužel se od starších dětí na škole naučil hodně sprostých slov a je velmi těžké ho to odnaučit.
Na závěr bych se s Vámi chtěl podělit o 5 nejlepších zážitků, které jsem buď já, nebo někdo jiný z rodiny zažil s Vítkem:
Upozorňuji, že všechny příhody jsou pravdivé!!!
5. místo – Bota
Byl únor, venku mrzlo a Vítek s tatínkem jeli ráno do školy. Během cesty museli přestoupit na trolejbus, aby se dostali na Botanickou. Na přestup měli pouze jednu minutu, a proto museli utíkat na zastávku. Trolejbus stihli, posadili se a zavřely se dveře. Potom Vítek řekl taťkovi: „Hele, podívej se na moji nohu.“ Taťka se podíval a bota tam nebyla. Nezbývalo nic jiného, než vystoupit na další zastávce a vrátit se pro zbytek obuvi. Bota naštěstí zůstala na místě. Taťka ji Vítkovi obul a mohli pokračovat v cestě do školy. Vítek byl potom ve škole jako oukropek.
4. místo – Notebook
Byl všední den a já jsem musel vstávat do školy. Probudil jsem se, ale Vítek už byl dávno vzhůru, ale mamka a taťka ještě spali. Slyšel jsem, jak něco šustí v obýváku. Když jsem tam došel, myslel jsem, že dostanu mrtvici. Vítek držel v ruce notebook a okolo něho ležela vytrhaná písmena, prostě celá klávesnice. V tu chvíli jsem ho pořádně seřval a já už jsem se pomalu loučil s notebookem. Naštěstí sestra posbírala všechny částečky a odpoledne dvě hodiny resuscitovala notebook. Ten se naštěstí vzpamatoval a funguje dodnes.
3. místo – Babička na dvoře
Byl jsem s Vítkem o prázdninách u babičky a měli jsme po obědě. Já jsem si šel na chvilku lehnout, protože jsem byl trochu unavený. Už jsem začínal pomalu usínat, když jsem uslyšel bouchání. Myslel jsem si, že se mi to jen zdálo, tak jsem dál ležel. Za chvíli se to opakovalo. To jsou určitě sousedi od vedle, pomyslel jsem si. O chvilku později bylo bouchání silnější. To už bylo podezřelé, a proto jsem vylezl z postele. Šel jsem se podívat, co se to děje.
Když jsem se podíval do obýváku, Vítek seděl na židli a byl velmi potichu. To mě velmi zarazilo a šel jsem se podívat k místu, odkud se ozývaly ty zvuky. Za dveřmi na dvorek stála babička a bouchala na dveře. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, proč musela klepat. Vítek totiž babičku na dvorku zamknul a odešel do obýváku. Naštěstí klíč nechal v zámku a já jsem mohl babičce odemknout. Co by se ale stalo, kdyby tam byl Vítek sám? Babička totiž u sebe neměla mobil…
2. místo – Nevolnost
Byl jsem zrovna ve škole, když mi zazvonil telefon. Taťka mi řekl, že mám jít pro Vítka do školy, že se mu udělalo špatně. Tak jsem tedy šel, co jiného jsem měl dělat?
Když jsem přišel do školy, už tam na mě paní učitelky čekaly. Vítek byl bledý jak stěna a nebyl schopen nic dělat. Do tašky jsem dal jeho pozvracené oblečení, vzal jsem ho do náruče a šel domů (naše rodina bohužel nemá auto). Nechtěl jsem s ním jet do centra Brna, proto jsem šel asi jeden kilometr na zastávku šaliny. Celý zpocený jsem došel na zastávku, ale tady mě čekalo nemilé překvapení. Vítek se ještě podělal.
Cesta šalinou byla vyložené peklo. V duchu jsem odpočítával zastávky a přál jsem si, abychom byli co nejrychleji doma. Puch to byl teda pořádný. Jakmile jsem došel domů, opláchl jsem ho a dal ho do postele. Sundal jsem ze sebe podělanou mikinu (když jsem ho nesl, tak se to prosáklo) a vyčerpaný jsem klesl na postel…
1. místo – Městská policie
Když jsme jeli do Březejce na ozdravný pobyt, já s mamkou jsme jeli napřed a taťka s Vítkem měli jet jednu zastávku, potom měli domluvený odvoz autem. Taťka ovšem měl v ruce kufr. Mamka jasně Vítkovi řekla, že se musí taťky držet za ruku. Ovšem situace byla jiná. Vítek taťkovi utekl, nastoupil do šaliny a odjel bez něho. Taťka nasedl do další šaliny a vystoupil na zastávce, kde měli mít sraz. Tam Vítek ovšem nebyl a hned se volalo na dispečink dopravního podniku. Tam kontaktovali městskou policii, že ve voze městské hromadné dopravy se nachází dítě bez dozoru. Naštěstí byl Vítek zastaven městskou policií na zastávce Hybešova. Tam si pro něho přijel taťka a potom přijel i odvoz s autem a vyrazilo se do Březejce.
bratr
Milí rodiče a všichni, kteří zavítáte na tyto stránky.
Každý člověk je originál. Náš Vítek je „super originál“! Historky, které zde popisuje jeho bratr, jsou pravdivé. Ale na základě nových skutečností, je musím trochu objasnit.
Všichni, kdo Vítka znáte, víte, že mu temperament nechybí. Protože i jeho sourozenci byli „podobného, ale mírnějšího ražení“ + dědičné vlohy k běhání po tatínkovi + DS, nedivila jsem se jeho temperamentu. Asistentky „Katky“ (po dobu docházky do MŠ se vystřídaly u něj dvě) ve školce poslouchal a díky nim se hodně věcí naučil. Je integrován v běžné ZŠ. Jak vyrůstá, jeho temperament se podle rad moc nemírní a je to hodně náročné.
Po asi dvou letech, kdy ve mně začala hlodat pochybnost „musí to mít nějakou příčinu“, obcházení lékařů a hledání toho, který nemá objednací dobu 4 měsíce a věnuje se dětem s mentálním postižením, jsme našli příčinu temperamentu: hyperkinetická porucha chování – F 901. V říjnu 2011 byl Vítkovi nasazen lék stimulující mozkovou činnost, který jeho temperament mírní (není to žádný tlumící lék!). Od prosince 2011 vidíme účinky tohoto léku – zatím pozitivní. Vítek hodně a rychle mluvil. Já jsem byla ráda, ale netušila jsem, že tato řeč je označovaná jako“překotná mluva“ a je rysem hyperaktivity. Dalšími rysy byla únava – po cestě do školy, ze školy neustále zíval, byl unavený i když po obědě spal! Chyběly mu emoce (strach – viz. příběh s městskou policií, zákaz něčeho, dostat na zadek: klasika napočítám do tří a když to neuděláš, dostaneš na zadek – nic; potvrdilo se přísloví „házet hrách na zeď). Cesty do školy a ze školy byly pravidelným sprinterským tréninkem (pokud se „nezabejčil“ a netáhla jsem ho jako „kozu na špagátě“). Nepřibýval moc na váze – „dáváte mu najíst?“ – otázka lékařky bohužel oprávněná vzhledem k jeho anorektické postavě, i když jedl tolik co dospělý – nebyl v klidu, ale v poklusu. Od podzimu 2011 jsem s ním jezdila do Vyškova na hiporehabilitaci, protože tu z pobytu v Březejci miloval a miluje. První tři lekce „ještě šly“. Pak poznal, že ježdění do Vyškova bude pravidlem a žádné domlouvání neplatilo, zase řádil jako „utržený z řetězu“. Tyto a ještě další rysy byly u Vítka typické pro poruchu hyperaktivity. Ale jak to poznat? Dítě s DS je hyperaktivní, zabejčí se, neposlouchá…, kde je hranice mezi DS a hyperaktivitou?
Teď je náš život „trochu klidnější“ a historky, které jsme s ním prožili, mají své vysvětlení. Ale i nadále se nenudíme. Do školy chodíme za ruku!! (začínají mně chybět pravidelné každodenní sprinterské tréninky – když dobíhám na tramvaj, nějak to nezvládám); ve škole hodně pracuje (do doby, než začal brát lék, byl považován za nevychované dítě, paní asistentka nechce věřit, že ten neklid měl příčinu) – baví ho matematika, čte bez donu cení – chápe přečtené a tím pádem nemá problém s ovládáním počítače nebo mobilu. Zadat heslo je pro něj „prkotina“, když mu ho „našeptávající hodná sestra“ řekne – není problém to vyťukat na klávesnici. Je velmi mazaný, zkouší co který člověk vydrží, skousne.
Na závěr historka z „nového, klidnějšího“ života: Vítek do školy jezdí MHD. K tomu mu slouží průkazka ZTP/P. Pokud ho ráno vede do školy tatínek a já ho v poledne vyzvedávám, má ji v pouzdře. Po příchodu do školy si vše nachystá na lavici – z pouzdra vše vyndá (i průkazku). Pak to na konci vyučování uklidí – občas kam nemá. Velmi mě překvapilo, když v pátek v poledne jsem ho brala ze školy a bylo mi sděleno: „Nechtěl jít domů, ani bonbony nezabraly, musel být „násilím“ donucen k odchodu do šatny“. Vysvětlení tohoto jevu mě nenapadalo – holt zub času na mně hlodá, zapomněla jsem, že ho ráno vedl tatínek = průkazka v pouzdře!! Vysvětlení nedalo na sebe dlouho čekat. Sobota, neděle proběhly v klidu, už je čas jít spát – ještě kontrola aktovky. Průkazka nikde!! Ani já, ani manžel jsme si nemohli vzpomenout, zda průkazka byla po návratu ze školy v pouzdře nebo ne. Půlnoc na krku, „originál Vítek“ spí a mě obchází hrůza, že někde po bytě je průkazka, ale kde? Nevím jak, ale vybavila se mi slova paní asistentky: „Nechtěl jít domů“ – že on tu průkazku „uklidil“ ve škole a proto nechtěl jít domů a neřekl to? V pondělí ráno na můj dotaz: „Kde je průkazka?“ pohotově, zřetelně a bezelstně odpověděl: „Tady (doma) ji nehledej, má ji paní asistentka v pouzdře!“ Věřit nebo ne, vždyť Vítek nemá mít logické myšlení? Byla to pravda – průkazka byla v pouzdře paní asistentky. Tak takovými kousky nám Vítek zpestřuje náš „jednotvárný“ život.
Vítkova máma
Pozitivní:
– Pro svou ochotu spolupráce se stal miláčkem a pomocníkem pedagogů.
– Umí si získat dospělé svými pohotovými a vtipnými odpověďmi.
– Rád zpívá a baví tím i děti.
– Někdy sám od sebe pomůže jinému dítěti se stolováním či nalitím čaje.
– Má rád děti i dospělé a dává jim to najevo.
Negativní:
– Někdy si s hračkami nehraje příliš jemně a může je poškodit.
– Při naléhání, aby udělal něco konkréfétního, si často postaví hlavu a schválně dělá opak.
– Záměrně odpovídá špatně na otázky, na které zná správnou odpověď.
– Rád je v centru dění a někdy k tomu používá nepřiměřené prostředky – rozhazování hraček, běhání po třídě, křik…
– Když se na malém rpostoru střetne s víc dětmi, snaží se je žduchat.
