Karolínka

Třetí dítě

Oba s manželem jsme ze tří dětí a vždy jsme měli jasno – chceme také tři. Po dvou dcerách, které se nám narodily necelé dva roky po sobě, bylo v dlouhodobém plánu ještě jedno dítě. Když nastala příhodná chvíle, děťátko nepřicházelo. Nakonec jsme se smířili s tím, že budou jen dvě. Vždyť to přece stačí! Třetí těhotenství přišlo nečekaně, už jsme s ním přestávali počítat. „Doufám, že třetí dítě by se mohlo vychovávat už tak nějak samo, spolu s ostatními,“ pomyslela jsem si netušíc, co mě čeká.

V prvním trimestru vyšly všechny testy v pořádku. Kolem 12. týdne mi paní doktorka jen tak mimochodem řekla, že mě posílá na nové vyšetření, tzv. NT – screening. Připomněla, ať tam určitě zajdu, protože mi přece jen již bylo 35, ale že zcela jistě bude vše v pořádku. A tehdy se začala naše životní cesta komplikovat. Pan doktor naměřil vyšší NT hodnotu, nosní kůstka se mu zdála také malá, ale obličej dítěte prohlížel několikrát a podrobně, nakonec řekl, že ten se mu jeví v pořádku. Doporučil odběr plodové vody, vyšetření, které jsem nikdy podstupovat nechtěla. Byl by pro mě zbytečný stres a jasno jsme měli i v tomto – nikdy jsme nechtěli žádné dítě vraždit, a už vůbec ne to, které bylo naše! Mysleli jsme si, že se situace nějak upraví a přijdou lepší zprávy. Ale bohužel při mém třetím těhotenství kamkoli jsem přišla, dopadaly všechny testy špatně. Ve dvacátém týdnu jsem byla objednaná v jeden den na kardiologii a odpoledne pak na velký UTZ. Na kardiologii našli srdeční vadu, upozornili nás, že bývá někdy spojena s celkovým genetickým postižením. Na podrobném UTZ mi pan doktor a velký odborník na prenatální diagnostiku pravděpodobnou diagnózu našeho dítěte sdělil větou, na kterou nikdy v životě nezapomenu: „ Mně se to dítě vůbec nelíbí.“ „Proč? Bude ošklivé? Bude se líbit vůbec mně?“ Další a další těkavé myšlenky obestřené hrůzou mě trápily skoro celé těhotenství. Opět jsem musela odmítnout AMC, byla jsem za exota. Jak se ukázalo, pan doktor na mě do dneška nezapomněl, nedávno se na mě ptal mé gynekoložky. Ve 22. týdnu se přidala těhotenská cukrovka, něco takového už se mnou skoro nehlo, ale alespoň jsem si měla na co stěžovat širokému okolí. Zvykla jsem si na přísnou dietu, jejímž vedlejším účinkem byla štíhlá postava až do konce těhotenství. Situace se trošku uklidnila, když jsem se dostala do rizikové poradny do nemocnice. Měla mě v péči skvělá lékařka, která sice pravděpodobnou diagnózu DS také potvrdila, zároveň mi ale řekla: „Takové děti dělají rodičům stejnou radost jako děti zdravé.“ Nevěřila jsem svým uším a postupně jsem přece jen dostávala dobrou náladu. Hledala jsem informace, přečetla jsem si příběhy dětí a jejich rodičů na internetu, někteří si se mnou dokonce dopisovali. Zjistila jsem, že se něco takového dá snad ustát a že se dokonce dá s DS celkem slušně žít. Pořád jsem si sice nebyla jistá, jestli něco takového zvládnu já, ale s zdálo se, že s manželem dohromady a vůbec s celou rodinou bychom děťátko zvládnout mohli.

Karolínka se narodila o tři týdny dřív císařským řezem. Po porodu DS potvrdili až po půl roce, ale my už dávno věděli… Naše starší holčičky z ní měly a stále mají ohromnou radost. Moc nám s ní pomáhají a jsou na ni hrdé. Informace o DS jsme jim dávkovali postupně, vždyť ani my nevíme, jak na tom Kája jednou bude. Těžký obdobím bylo, když musela Karolínka v osmi měsících na operaci srdce. Tehdy jsme si uvědomili, jak moc ji máme rádi a jak moc ji chceme. Operace se naštěstí povedla, nastaly jen drobnější pooperační komplikace, které pak rychle odezněly. Velice šťastným dnem pro nás všechny byla sobota, kdy jsme se vrátili z Prahy domů.

Moje nejhorší obavy se zatím nepotvrdily. Karolínka má momentálně 2 roky a je naše nejusměvavější, dítě, které se ze všech tří dá zvládnout snad nejlépe. Přinesla do naší rodiny ještě větší soudržnost, radost, doplnila prázdné místo, které zbylo v našem domě i v našem srdci.