Totální komunikace

V současné době je věnována čím dál tím větší pozornost včasné intervenci. Odborníci si stále zřetelněji uvědomují, že období raného vývoje dítěte je zásadním obdobím pro jeho další vývoj.

Včasná intervence u dětí s Downovým syndromem má svá specifika. Klíčovou roli pro další vývoj a zařazení těchto dětí hraje rozvoj jejich řeči. Z praxe víme, že u mnohých dětí s Downovým syndromem dochází k „opoždění jejich schopnosti porozumět řeči a verbálně vyjádřit své myšlenky a svá přání“ (2, str. 2-3). Jejich schopnost verbálně se vyjádřit tak často zaostává za jejich schopností porozumět mluvené řeči. Důvody těchto problémů s komunikací mohou být různé: záněty ucha způsobující problémy se sluchem; hypotonie zasahující nejen velké svalové skupiny, ale i svaly v oblasti úst a jazyka; problémy s pochopením smyslu, obsahu slov a zvuků.

Z tohoto důvodu se odborníci zabývající se včasnou intervencí u dětí s Downovým syndromem zaměřují na zlepšování jejich komunikačních schopností.

Jednou z metod včasné intervence v oblasti komunikace dětí s Downovým syndromem je využití totální komunikace. J. Dvořák definuje totální komunikaci jako „komplexní komunikaci, která zahrnuje široké spektrum způsobů komunikace: mluvenou řeč, psaní, čtení, zpěv, pohyby celého těla, mimiku, gesta, znakovou řeč, prstovou abecedu, odezírání i specifické tzv. augmentativní a alternativní způsoby komunikace atd.“

Cílem totální komunikace je umožnit dítěti využívat pro něj nejpřirozenější, „na míru šitý“ komunikační prostředek.

Znak do řeči je jednou z metod totální komunikace. Od znakové řeči se liší tím, že zatímco znaková řeč je samostatným jazykem, znak do řeči pouze přidává znak k mluvenému slovu.

Právě využití znaku do řeči u dětí s Downovým syndromem se stalo předmětem výzkumného intervenčního projektu, který vytvořily Betty Gibbsová z New Hampshire a Ann Springerová z Virginie (1). Obě autorky vycházejí z předpokladu, že používání znaků u dětí s Downovým syndromem pomůže stimulovat jejich schopnost verbální komunikace.

Principem této komunikační metody není udělat znak pro každé slovo ve větě. Rodiče si vyberou pouze klíčová slova a pro tato slova použijí odpovídající znaky. Budou-li se např. svého dítěte chtít zeptat „Chceš limonádu nebo čaj?“, potom použijí znaky pro slova „limonáda“ a „čaj“. Zároveň je nutné vždy doprovodit znak slovem, jinak se dítě řeči nenaučí. Důležité je začínat tím, co dítě baví a co je pro komunikaci v rodině nejdůležitější. Nejpoužívanějšími slovy jsou „ještě“, „jíst“, „pít“ a jména členů rodiny. Chtějí-li rodiče zvolit slova vhodná pro začátek, měli by své dítě po nějakou dobu cíleně sledovat a zaznamenávat si, jaké aktivity, rituály, osoby, hračky, či typy jídel jsou pro něho důležité. Poté je dobré uvědomit si jednotlivé situace a položit si následující otázky: „Co mé dítě v dané situaci nejvíce zajímá?“, „Jaká slova přitom používám?“, „O co by mě moje dítě mohlo požádat, či na co by se mě mohlo zeptat?“ Na základě svých pozorování si rodiče mohou vytvořit záznamovou tabulku:

Poté, co si dítě osvojí jednotlivé znaky, nastává vhodné období pro kombinaci slov do vět. Např. chtějí-li rodiče říci „Hraješ si s panenkou“, použijí znaky pro slova „ty“, „hrát si“ a „panenka“.

Používání znaku do řeči není,   jak je vidět, otázkou určité terapie, která se provádí (aplikuje) třikrát či pětkrát denně. Znak do řeči se v tomto případě stává životním stylem, způsobem života. Znaky provázejí dítě po celý den. Na tom je založena efektivnost metody: čím častěji a v co nejrozmanitějších situacích znak použiji, tím spíše si ho dítě osvojí. Např. chci-li dítě naučit slovo „ještě“, budu ho používat co nejčastěji – při jídle („Chceš ještě nalít mléko?“), při hře („Chceš si ještě chvíli hrát s autíčky?“), nebo před spaním („Mám ti nechat ještě chvíli rozsvícenou lampičku?“).

Zásadní otázkou je, kdy je dítě připraveno učit se komunikovat metodou znak do řeči. Rozhodujícím faktorem je, v jakém vývojovém stádiu se dítě nachází, a ne kolik je mu let. Dítě bude připraveno učit se komunikovat –   jak verbálně, tak s použitím znaků – až tehdy, když se naučí používat symboly.

Symbol bývá definován jako „znak, znamení, označení nesoucí určitý význam“ (4). Mezi takové symboly, které ukazují na připravenost dítěte začít se učit znak do řeči, patří schopnost ukázat na předmět, který chce; podívat se na věc, kterou ho rodiče nechali hledat; vzít rodiče za ruku a dovést je k hračce, kterou chce. Dospělo-li dítě do tohoto stádia, potom s největší pravděpodobností nastal čas metody znak do řeči.

Dalším důležitým předpokladem je schopnost dítěte zvládnout tzv. neverbální dovednosti, jakými jsou oční kontakt, naslouchání, schopnost napodobovat druhého a střídat se s druhým v nejrůznějších aktivitách. Tyto aktivity lze procvičovat např. tím, že si rodič bude s dítětem posílat po zemi míč sem a tam. Přitom je důležité, aby rodič počkal, až se na něj dítě podívá, a teprve poté mu poslal míč zpět.

Kromě toho musí být dítě schopno imitovat druhé a mít rozvinutou jemnou motoriku. Je-li schopno napodobovat činnosti jako tleskání rukama či mávání rukou na rozloučenou, potom bude schopné napodobovat jednotlivé znaky, byť nepřesně.

Podle Gibbsové a Springerové prochází dítě s Downovým syndromem při osvojování metody znak do řeči šesti stádii. Doba, kterou k tomu potřebuje, je individuální. Některé děti si znaky osvojí již ve věku 2 let a ve 4 letech je odloží. Jiné používají znaky v průběhu předškolního věku a některé i déle. A samozřejmě jsou děti, které znak do řeči nezaujme.

Stádium 1: Dítě se naučí uvědomovat si znaky a rozumět jim. V tomto období dítě sleduje ruce rodičů ve chvíli, kdy používají znaky.

Stádium 2: Dítě začíná napodobovat znaky. Zpočátku se dítě dotýká rukou rodičů, kteří ukazují určitý znak. Časem se začne samo pokoušet o znak. Jeho pokusy většinou neodpovídají tomu,   jak by znak měl vypadat. Rodiče by se neměli přizpůsobit svému dítěti a používat jeho „verzi znaku“, naopak by měli trvat na správné podobě znaku, alespoň ve chvílích, kdy jej budou sami používat.

Stádium 3: Dítě si vytváří asociaci slovo – znak. Jedná se o fázi, kdy rodiče řeknou slovo a dítě ukáže znak, aniž by ho předtím udělali rodiče.

Stádium 4: Dítě začíná používat znaky k vyjádření svých potřeb a přání. Po relativně dlouhé době začne dítě samo používat jednotlivé znaky k vyjádření svých potřeb a přání.

Stádium 5: Dítě začíná kombinovat znaky s pokusy o verbální vyjádření odpovídajících slov. Obecně řečeno používá dítě nejprve znak, poté ke znaku připojuje zvuky a nakonec spojuje znak se slovem, nebo alespoň s pokusem o slovo.

Stádium 6: Dítě odkládá znak do řeči a komunikuje verbálně. Poslední stádium je snem každého rodiče. V radosti, že jejich dítě začíná odkládat používání znaků, přestanou je také používat. Nedoporučuje se však přestat používat znaky „ze dne na den“.

Někteří rodiče se obávají pracovat se svým dítětem touto metodou, neboť se domnívají, že používání znaků u jejich dítěte zpomalí vývoj verbální komunikace. To však dosavadní výzkumy této metody nedokazují – naopak se kloní k tomu, že znak do řeči stimuluje vývoj verbální komunikace.

Metoda znaku do řeči používaná pro zlepšení komunikačních schopností dětí s Downovým syndromem se osvědčila v zahraničí i u nás. Publikace Gibbsové a Springerové (1) patří bezesporu ke knihám, které výrazně přispěly k vhledu do této problematiky. Pevně věřím, že jejich myšlenky, které jsem tu v krátkosti prezentovala, budou inspirací pro rodiče a další odborníky pracující s dětmi s Downovým syndromem.

Literatura:

1. Gibbs, B. – Springer, A.: Early Use of Total Communication. An Introductory Guide for Parents. Paul H. Brookes Publishing Co., Inc., 1995. ISBN 1-55766-183-9.

2. Švarcová, I.: Mentální retardace. Portál, Praha 2001. ISBN 80-7178-506-7.

3. Dvořák, J.: Logopedický slovník (terminologický a výkladový). Žďár nad Sázavou, Logopedické centrum, 1998.

4. Kol. autorů: Encyklopedický slovník. Praha, Klub čtenářů Odeon a společnost Encyklopedický dům 1993. ISBN 80-207-0438-8.

Zdroj: Mgr. Iva Lednická – Možnosti využití totální komunikace v rámci včasné intervence u dětí s Downovým syndromem, Klub rodičů a přátel dětí s DS, magazín Plus 21 (2/2003)

Zdroj: Dobromysl