Vojtova metoda

Co je to vlastně Vojtova metoda?

Tato bezesporu velice účinná forma terapie byla objevena profesorem Václavem Vojtou už v padesátých (!) letech minulého století. Jde o soubor metod reflexní lokomoce (reflexní lokomoce = automatické pohyby, jakými všechny živé tvory vybavila příroda). Použitím reflexní lokomoce je možné vracet do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáže vědomě používat. Vrozený pohybový program, který je při poruše blokován, je vyvoláván z podvědomí bez aktivní spolupráce pacienta. Proto může být aplikován na miminka nebo na mentálně postižené – ani jedna skupina není schopna vědomě spolupracovat. Drážděním spoušťových zón dochází k aktivaci a k řazení svalových skupin správným způsobem – což se zapisuje do vědomí pacienta. Pacient se znovu učí svaly správně ovládat.

Dnes nachází Vojtova teorie (neboli reflexní lokomoce) široké terapeutické uplatnění. Jak sám o sobě profesor Vojta říkával: „Já jsem tuto metodu nevynalezl, já ji jenom našel. A rozvíjel jsem ji po celý svůj život…“

Mgr. J. Marešová: Každý, i ten nejvíce postižený člověk má v mozku naprogramovaný správný vzorec. Na terapeutických principech prof. Vojty je geniální to, že on metodou pokusů a omylů našel spoušťové zóny, které jsou schopné odstranit veškeré patologické projevy. Představte si, že máte před sebou cestičku zapadanou sněhem (chybný motorický vzorec). Když vezmu do ruky hrablo a začnu cestičku prohazovat (zmáčknu spoušťovou zónu), můžu začít cestičkou procházet (reflex je nastartován). Některé cestičky pokrývá slaboučká vrstva sněhu, stačí je jednou hrablem projet a je uklizeno. Na jiných cestách jsou metrové závěje (u těžších postižení či u těch postižení pohybového aparátu, kde jsou náhradní patologické vzory léta fixované, bude trvat o dost déle, než se dostaví úspěch – než se znovu nastartuje správný program). Odházet z těchto zavátých cest sníh bude trvat dlouho. A bude to stát dost námahy, trpělivosti i sil.

Kdo byl pan profesor Vojta?

Profesor MUDr. Václav Vojta byl významný český neurolog, ročník 1917. Zemřel před osmi roky. Jak už to tak u nás tehdy chodilo, jeho zásluhy museli nejprve ocenit v Německu, kam dr. Vojta emigroval v roce 1968, aby se posléze stal celosvětově uznávaným odborníkem v léčbě a diagnostice dětských vývojových poruch. Pan profesor neměl rád, když se jeho technice říkalo Vojtova metoda, ale trval na označení princip. Takže správné označení jeho celoživotní práce je Vojtův princip (zdá se ale, že se tento název mezi laickou veřejností nevžil). Ti, kdo měli šanci ho osobně poznat či s ním spolupracovat, o něm hovoří jako o vynikajícím odborníkovi a skvělém člověku, který se svými malými pacienty pracoval s láskou a obrovskou empatií. Jeho velká důvěra v lásku matky k dítěti mu otevřela cestu k léčbě dítěte s postižením. Dovolila mu svěřit vysoce odbornou péči do rukou rodičů. Na přednáškách prý často opakoval větu: „Matka intuitivně pracuje vždy správně a dítě od milující matky tuto léčbu přijímá.“

Musí věšet hlavu maminky starších dětí? Je vhodná Vojtova metoda i pro dospělé?

Fyzioterapeutka: Na tuto otázku už jsme si částečně odpověděli. Cestička zapadaná sněhem, pamatujete? Je to velmi těžké, ale dá se. Ke cvičení s tělem velkého dítěte nebo dospělého člověka je třeba vynaložit značnou fyzickou sílu – tím spíš, potřebujete-li opět obsáhnout hned několik spoušťových zón najednou. Vojtovu metodu, nebo Vojtův princip, chcete-li, lze použít také jako přidruženou terapii k další léčbě. Například u pacientů po mozkové mrtvici. (Už v souvislosti s miminky jsme si říkali, že lidský mozek je „plastický“. Chybí-li jedno centrum, můžete cvičením přesvědčit jinou část mozku, aby určitou funkci převzala. Člověk po mrtvici je, svým způsobem, také takové miminko. Je-li část mozku mrtvicí poškozena, je třeba najít nové cesty, nová spojení. Najít, nebo se o hledání nových cest alespoň pokusit…)

Křičí miminka proto, že je „vojtění“ bolí?

Samotná terapie bývá, stejně jako vyšetřování polohových reakcí u menších dětí, bohužel spojena s pláčem, křikem a nelibostí mimina velice často. Některé maminky – ty, které jsou obzvlášť měkké, anebo ty, které jsou příliš unavené na to, aby vedle spousty každodenních povinností zvládaly ještě proplakané a provztekané (často na obou stranách) cvičení (několikeré za den) – svou snahu vzdávají a cvičit s mimčem přestávají. Možná by si měly uvědomovat jedno: svému děťátku rozhodně neubližují! Tím, že se ho tlakem na různé spoušťové zóny snaží přimět ke správnému užívání těch správných svalů (ono to neumí, stlačováním přesných bodů se to ale jeho tělíčko „učí“), jenom omezují drobečkovo pohodlí. Neubližují mu. Pomáhají mu…

Mgr. Jana Marešová: Děti při cvičení pláčou, ale není to tím, že je metoda bolestivá. Tím, že jsou drážděny spoušťové (výbavné) zóny, jsou děti nuceny vykonávat pohyb, který je jim vlastně cizí, který jim není příjemný a který je „rozčiluje“. Bližší a pohodlnější jsou pro ně pohyby jejich chybné motoriky, které už si za svůj krátký život stihly osvojit…

Jedna důležitá rada pro maminky: Nejlepší pro miminko je, když je necháte bezprostředně po cvičení rozbalené a dáte mu tak možnost, aby nový vzor, jenž se mu do mozku „vojtěním“ probojoval, ihned použilo. Tak může dojít k fixaci tohoto nového vzoru. Ideální je, když ho – rozbalené nebo jen v lehké košilce – necháte povalovat na dece na zemi a nedáváte ho ani do postýlky ani do kočárku. Čím víc volnosti a prostoru, tím v danou chvíli lépe.

Varování přímo z praxe: Nikdy se neučte „vojtovku“ na dálku – tedy ani z nějaké knížky nebo instruktážního filmu pochybné kvality, dokonce ani od kamarádky, která „si to se svým dítětem vyzkoušela, takže ví, o co jde…“. I takové maminky podle paní fyzioterapeutky mezi námi chodí…

Své dítě svěřte toliko rukám odborníka – ideální je spojení pediatr – neurolog – fyzioterapeut. Posledně jmenovaný vás pak naučí s děťátkem cvičit – a to rozhodně nikoli v rámci jednorázové lekce. K fyzioterapeutovi budete docházet s dítětem na pravidelné konzultace – odborník už si ohlídá, zda maminka „vojtí“ správně.

Vzhledem k tomu, že při terapii Vojtovou metodou se většinou jedná o léčbu dětí, je potřeba si uvědomit, že tak, jak se dítě vyvíjí, rozvíjí se i jeho léčba – a během léčebného procesu se mění. Rozhodovat o způsobu a postupu léčby může pouze zkušený odborník, který zná zákonitosti vývoje jedince a možnosti, jak Vojtův princip aplikovat na měnící se situaci.

Vojtova metoda: Všechny maminky o ní dnes mluví a v podstatě – když se na toto téma stočí řeč například v čekárně u dětského doktora – málokterá ví, oč vlastně jde. Nejčastěji slyšíte odpovědi typu: „Dítě leží různě pokroucené na podložce a vy mu stlačujete nějaké body.“

Vojtova metoda je velmi složitá metoda vhodná pro cvičení novorozenců, kojenců i starších dětí v případech, kdy je nějakým způsobem porušen či zpomalen vývoj dítěte. V naší republice je tato metoda považována za nejlepší léčbu pro pacienty postižené například jakoukoli formou dětské mozkové obrny.

Jak cvičit?

Vzhledem k potřebě tuto terapii aplikovat pravidelně, učí se rodiče Vojtovu metodu pod odborným vedením fyzioterapeuta tak, aby ji mohli provádět doma i několikrát denně. U dětí se provádí cvičení v rozsahu 5 až 30 minut podle věku dítěte. Dávkování u dospělých je individuální a záleží na typu postižení a věku pacienta.

Slovo má jedna z „internetových“ maminek

„Běhá mi mráz po zádech, když si představím, kolika dětem by pomohlo pravidelné rehabilitační cvičení, aby vše dohnaly, ale necvičí, protože jejich rodičům to nikdo neřekl anebo rodiče nepochopili, jak je to důležité.“

To je úryvek z příspěvku, který na svůj blog vyvěsila maminka, která velmi dobře ví, oč jde. Tady je pokračování.

„Otěhotněla jsem ve třiceti, nekouřím, nepiju. Já ani manžel netrpíme žádnou chronickou nemocí. Neměli jsme zvláštní přání ohledně našeho potomka, snad jen takové obvyklé, aby byl zdravý. Náš syn, Ríša, se narodil po bezproblémovém porodu. Při narození měl 5 kg, Apgar 9-10-10. Narodil se 10 dnů po termínu, přirozenou cestou, bez jakýchkoliv komplikací. Byl krásný, zdravý, byla jsem tak pyšná. Usmíval se v termínu, koníky pásl v termínu. Nebýval nemocný, poprvé až v 9 měsících. V době, kdy miminka začínají otvírat pěstičky a sahat po hračkách, to dělal také. Ale pro hračky se natahoval vždy jen jednou rukou. Pravou ruku nepoužíval, měl ji zaťatou v pěst. Připadalo nám to zvláštní, ale říkali jsme si, že je na jednu ruku asi šikovnější a ta druhá že se teprve vyvíjí a dožene to. Na pravé ruce nebylo na první pohled nic zvláštního, po čase i pěst trochu povolila, ale větší hračky držel levou rukou a přidržoval si je o břicho. Pak, když se děti učí přetáčet, se přetáčel jen jedním směrem. Byl lenivý, když na hračku nedosáhl, prostě ji nechal být. ,Velké děti bývají lenivější,‘ slýchala jsem.

Měli jsme velké štěstí. Když měl Ríša 6 měsíců, dostali jsme se shodou podivných náhod k výborné rehabilitační sestře, která má dlouhou praxi s Vojtovou metodou. Tehdy, právě od ní, jsem se dozvěděla poprvé, že můj syn je a bude tělesně postižený. A mimo jiné mi řekla: ,Každé dítě chce objevovat, chce si vzít zajímavou hračku, naučit se pohybovat. Je to přirozená lidská touha. Kojenec, který nebojuje o hračku nebo zajímavou věc, nebojuje, protože nemůže, ne proto, že nechce.‘

Ríša má dnes 3 roky, průkazku ZTP a diagnózu dětská mozková obrna.

Diagnózu DMO vyřknou lékaři většinou až po 1. roce věku, protože do té doby čekají, jestli rehabilitace vše neupraví. Ani nám neuroložka po vyšetření v pěti měsících nenaznačila, že bychom spěli k podobné diagnóze. Je to velká škoda, protože podle mne jen vyděšená, a tedy motivovaná matka dokáže poctivě doma s dítětem cvičit.

Dětská mozková obrna je poškození mozku, který nedokáže ovládat jinak funkční tělo. Můj syn nedokázal ovládat celou pravou stranu těla. Bez intenzivního cvičení by nikdy nezačal pravou ruku používat. Chodit by se nakonec velmi pozdě naučil, ale pravou nohu by tahal za sebou. Kdybychom začali cvičit do jeho 3 měsíců, nemusela se u něj obrna vyvinout. Byl by z něj levák s hodně nešikovnou pravou rukou. Bylo mi líto, že jsme začali intenzivně cvičit tak pozdě. Zlobila jsem se na sebe, že jsem tak otálela a nežádala o dřívější termín vyšetření u odborníka. Navštěvovali jsme sice rehabilitaci už od tří měsíců, ale naše první rehabilitační sestra na Ríšovi nic vážného nepoznala. Nechávala nás cvičit Vojtovu metodu, ale dnes už vím, že ji sama vůbec neuměla.

Jen podrobné neurologické vyšetření dokáže u kojence odhalit, zda je jeho opožděný psychomotorický vývoj způsoben poškozením centrální nervové soustavy, nebo je to jen opoždění a dítě vše bez větších problémů dožene. Žádná matka, babička ani tetička tohle nepozná a poznat nemůže. Neptejte se své kamarádky: ,Malý je nějak opožděný, nemám s ním někam zajít?‘ Nenechte se uchlácholit tím, že některé děti jsou lenivější, pomalejší. Na nic nečekejte, a jestli máte pochybnosti, žádejte u lékaře doporučení na neurologii a rehabilitaci.

Hemiparéza, kterou má Ríša, je už u půlročního dítěte hodně zřetelná. Je vidět, že dítě vše dělá jen jednou rukou.

Ríša se nakonec, protože začal rehabilitovat pozdě, diagnóze dětská mozková obrna nevyhnul. Přesto, díky cvičení, se velmi zlepšil. Na začátku o své pravé ruce v podstatě nevěděl, dnes dokáže spojit dvě velké lego kostky k sobě. Ve dvou letech začal chodit, jen malinko kulhá. Pravou ruku nemá plně funkční, nedokáže třeba sebrat malé předměty. Pravidelně cvičit bude už do konce života. Ale udělal velký pokrok a stále se zlepšuje. To vše díky Vojtově metodě a hlavně naší trpělivé rehabilitační sestře.

Vojtova metoda není poukaz na zdravé dítě, ale je to velká šance. Nepromarněme ji.“ (www.dmo.blog.cz.)

Pár úryvků z i-diskuze maminek, které okusily „vojtění“ na vlastní kůži:

Moje dcera se narodila o pět týdnů dříve, pár dnů po porodu jí neurolog diagnostikoval mírnou hypotonii, ochablost svalů, a nařídil vývojovou rehabilitaci Vojtovou metodou – třikrát denně. Dnes je z ní veselá zdravá holka, na rehabku chodíme jen na kontroly a občas si doma zacvičíme na míči. Nebyla jsem matkou, která by přesně dodržovala počty cvičení, to jen asi první 2-3 měsíce, než malá začala pást koníčky, ale nikdy bych si nevzala na svědomí, že jsem se na cvičení úplně vykašlala a ublížila jsem jí tím třeba na celý život.

Naše starší dcera měla při narození chodidlo silně stočené dovnitř a ke kotníku. Po delším pátrání jsme narazili na dobrou terapeutku, která nás naučila rehabilitační cvičení zpočátku využívající novorozenecké reflexy. Ty postupně vymizely a tomu se přizpůsobilo cvičení nožiček. Šlo to pomalu, ale přece. Jsem ráda, že jsme obě vydržely. Při porodu druhé dcery se ptali na rodinnou anamnézu, a když se dozvěděli, že máme za sebou takovouto rehabilitaci s prvním dítětem, docházely za mnou na pokoj terapeutky.

„Vojtu“ cvičil i můj postižený bratr – od dvou let do dospělosti. Někdy to cvičení provázel i pláč, pamatuji si, jaké všelijaké opičky jsem dělala na odpoutání pozornosti. A to samé teď se synem. Už dávno mi došlo, že pláč a nevrlost může být způsobena i únavou – cvičení je „děsná makačka“ nejen pro maminu, ale i pro mimino…

Chce to trpělivost, pravidelnost a klid. Pouštěla jsem při cvičení relaxační uklidňující dětskou hudbu a klidným hlasem na malého mluvila. Cvičili jsme doma čtyři cviky čtyřikrát denně, ze začátku plakal, ale jakmile si zvykl, bylo to v pohodě. Stalo se, že během dne někdy neměl náladu, tak jsme to odložili. Hlavně maminka musí být v klidu. Miminko vycítí její nervozitu a je také nervózní. Myslím, že „vojtění“ nebolí, jen se to miminkům nelíbí a nechápou, že musí vydržet nějakou dobu v určité pozici.

Nejdůležitější záchytné body:

• U novorozenců a nejmenších kojenců by si maminky měly všímat toho, otáčí-li miminko hlavičku jen k jedné straně (predilekce hlavičky). Po narození může novorozenec dávat jedné straně přednost, ale to by během měsíce až šesti týdnů mělo ustoupit.
• Je důležité sledovat záklon hlavy vleže. Někdy se dítě třeba při vztekání zakloní tak, že se prohne úplně do luku. Tyto děti jsou hypertonické, do všech vyšších vývojových stadií už jdou s touto patologií. Už u úplně maličkých dětí by na to maminky měly lékaře upozornit a požádat je, aby to řešili.
• Do šestého měsíce by se miminko mělo otočit na bříško, aniž by šlo přes záklon. To znamená, že nezakloní hlavičku, neprohne se do luku, ale přitáhne si nožičky k bříšku, natočí se na bok a z boku se pak vzporem přes loket přetočí na bříško. Jsou děti, které to zvládnou již ve čtvrtém měsíci, ale půlrok je nejzazší termín, do kdy by se dítě mělo umět popsaným způsobem otočit. Některé nedočkavé maminky narušují spontánní vývoj dětí tím, že je předčasně posazují či staví na nožičky. To je největší chyba!!! Samo si mimčo sedá nejdříve v osmi měsících věku a postupuje z polohy na čtyřech.
• Pro zdravý vývoj dítěte udělají rodiče nejvíc, když je nechají jeho vývoji, aby se mohlo překulovat, aby se snažilo dostat na kolínka apod. V žádném případě by je neměli dávat do různých hopsadel a chodítek – to je vyloženě škodlivé, i když se stále vyrábějí a prodávají.
• Nejzdravější způsob pohybu je pro dítě lezení a je velice důležité, aby dítě toto stadium nejen nepřeskočilo, ale aby lezlo co nejdéle. Tedy žádná chodítka, žádné vodění za ruce!
• Když se dítě začne plazit, měli by si rodiče všímat toho, zda se plazí střídavě, tedy zda používá k odrazu střídavě pravou a levou nožičku, nikoli obě najednou nebo stále jen jednu.
• Pokud si jakékoli patologie všimnou, měli by okamžitě upozornit pediatra. Ten je odešle na specializované pracoviště.

Shrneme si to (a necháme zas chvilku mluvit vědu)…

Prostřednictvím terapie Vojtovou metodou, tedy takzvanou reflexní lokomocí, je možné vracet do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáže vědomě používat. Reflexní lokomoce aktivuje oslabené a nepoužívané svaly. Využívá k tomu vrozeného pohybového programu centrálního nervového systému, který je při poruše funkce blokován. Při aktivaci není žádoucí vědomá spolupráce pacienta, vybavuje se z podvědomí. Jedinečná je v tom, že se s léčbou pohybového systému (při včasné diagnostice) může začít již v novorozeneckém období. U dětí se terapii pod odborným vedením fyzioterapeuta učí rodiče a doma ji několikrát denně provádějí. Délka jedné cvičební jednotky se pohybuje kolem pěti až dvaceti minut, záleží na věku dítěte.

P.S.

Ještě před pár lety se stavěli lékaři – pediatři a ortopedi – k Vojtově metodě přinejmenším laxně (nechci napsat negativně, dotkla bych se těch osvícených, a to bych velmi nerada). O tom ostatně svědčí příběh fyzioterapeutky Jany (zkušenost osmnáct let stará) a příběh můj (zážitky o devět let mladší). Doba pokročila. Otevřeli jsme se světu a tím i novým zkušenostem, experimentům, léčebným postupům… Maminky už neodkývají jak tupé ovce veškeré metody, jimiž jsou léčeny jejich děti – pokud ve skrytu duše pochybují. Dnešní maminky už se naučily pochybovat NAHLAS! Rodiče se dnes po novinkách pídí sami, nenechávají vše na odbornících – surfují po internetu, chatují s ostatními rodiči majícími podobné zkušenosti, překládají si články z celého světa. Dnes už je běžné, že nejsme-li my, mámy, spokojené u jednoho odborníka, navštívíme hned několik specialistů a přednost pak dáme tomu, kdo nám připadá nejdůvěryhodnější.

Ještě před desítkou let bych našla kupu oponentů „vojtovky“ z řad (nejspíš většinou starších) lékařů. Já a dcera jsme toho smutným důkazem.

Ale píše se rok 2008. Před časem, kdy jsem začala sbírat materiály k tomuto článku, jsem zároveň obtelefonovala a přes známé sehnala dobrou dvacítku lékařů. NIKDO z nich dnes o metodě, kterou „nevynalezl, ale našel“ pan profesor Vojta NEPOCHYBUJE. Chtěla jsem po nich, aby mi oponovali, aby snesli alespoň pár argumentů proti „vojtovce“, argumentů, které bych mohla v článku kvůli větší objektivitě použít. Nestalo se tak.

Ale co není, může být. Třeba se odpůrci ozvou po otištění těchto řádek. Rádi jejich názory zprostředkujeme čtenářům. Ale na druhé straně – prostor dostanou i nekontroverzní dopisy a maily. Opravdu nás (a nejenom nás!) budou vaše zkušenosti s touto staronovou fyzioterapeutickou metodou zajímat…

Zdroj: Rodina.cz