Návod na život podle Downa

Jmenuju se Mária Billíková a je mi šestnáct. Když jsem se narodila, neuměla jsem se ani nadechnout, ale od té chvíle, kdy se mi to podařilo, jsem prý pusu nezavřela. Moje sestra Gizela se narodila o deset let dřív. Velmi ji miluju a obdivuju.
A taky s ní cvičím a tančím.

Jak slovenská dívka s Downovým syndromem málem vyhrála televizní soutěž.

Mamka se dozvěděla, že porodila mentálně postižené dítě, hodinu a půl po porodu.„Vaše dítě, paní Billíková, se narodilo s Downovým syndromem. Určitě víte, co to znamená. Je to mongoloid,“ oznámila jí lékařka, která za ní přišla do pokoje. „Tihle lidé mají šikmé oči, hypotomické svalstvo a jsou mentálně poškození. Pravděpodobně se nikdy nenaučí mluvit, sama jíst, chodit na záchod, nenaučí se zapínat knoflíky a zavázat tkaničky. Školní docházky schopné nejsou, často se nedožijí dospělosti. Existují ovšem výjimky, které se sice číst, psát a mluvit naučí, ale nikdy nemohou žít samostatně, bez pomoci nás, zdravých.“Představuju si tu paní doktorku jako ženu s velkým kladivem, kterým na prach rozdrtila všechny mateřské naděje. Moje mamka ji však nezačala nenávidět. Psychickou pomoc čerpala ze své víry v Boha a Pannu Marii, v ostatním jí pomohlo její zdravotnické vzdělání. Pochopila to nejdůležitější: že děti s Downovým syndromem potřebují především hodně, hodně lásky, a tak ji ani v nejtěžších chvílích nenapadlo, že by Gizku dala do ústavu. Věnovala se jí čtyřiadvacet hodin denně, a když jednou u lékařky řekla, že její dvouleté dítě s Downovým syndromem už nepotřebuje plínky, ostatní matky se na ni dívaly jako na chudinku, která se žalem a vyčerpáním zbláznila.

SOUTĚŽ

Já Gizku poznala, až když byla „velká“ a uměla psát, číst, počítat, mluvit i si zavázat tkaničky a pozapínat knoflíky. Nepřipadalo mi, že je jiná. Obě jsme měly nadání na balet a gymnastiku a v Arabesce, klubu, který založila mamka pro mentálně postižené děti, aby měly kde cvičit a tancovat, jsme si to pořádně užívaly. Že jiná je, jsem si uvědomila, až když jsem ji přerostla. Třeba v tom, že má pořád dobrou náladu. Že nezávidí. Že nepomlouvá, nekritizuje a neodsuzuje. Že má strašně ráda ostatní lidi a je smutná, když je smutný někdo jiný.

Jednou jsem takhle ležela na posteli, v uších sluchátka, a poslouchala jsem svou oblíbenou skupinu Tokio Hotel. Gizka si stoupla do dveří mého pokoje a prohlásila: „Pojďme tam, Marie.“ Než jsem stihla zareagovat, třikrát to ještě zopakovala. V drobných rukách držela přitom noviny a netrpělivě jimi třásla. „Přihlásíme se, jo?“

,„Kam, Gizko?“ zeptala jsem se líně. „No přece do televizní soutěže Slovensko má talent!“ řekla a usmála se na mě tím svým krásným bezelstným úsměvem.

Jenže problémem, a velkým, byla Adela Banášová, největší moderátorská hvězda na Slovensku.

„Chci se vdát,“ oznámila nám pár měsíců předtím Gizka. Svého vyvoleného nám nemusela představovat, znali jsme ho všichni. Byl to finalista a miláček prvního ročníku soutěže SuperStar Tomáš Bezdeda. Když na veřejnost prosáklo, že chodí s Adelou Banášovou, Gizka se na ni rozzlobila. Pozorně sledovala všechny noviny a časopisy a jakmile se někde na titulní straně objevila fotografie hvězdného páru, její jméno přeškrtla tlustou fixkou a místo něj napsala: Gizka Billíková. Adela Banášová byla ovšem jedním ze tří soutěžních porotců. Ani to Gizku neodradilo.

Semifinále

Když jsme už zapomněly, že jsme vůbec na nějakém castingu v Bratislavě byly, oznámili nám, že jsme postoupily do dalšího kola. A tak odstartoval náš kolotoč balení, cestování, vybalování, nekonečných tréninků a nácviků nové choreografie, přizpůsobování se novým místům a neobvyklým rozměrům jevišť. Gymnastika je totiž i o fyzice. O tom, jak má člověk máchnout rukou, když háže stuhou, jak ji má natočit a že pokud ji správně nenatočí, neletí stuha tak, jak by měla. Je ale těžké přizpůsobit zažité pohyby novému prostoru. Semifinálové pódium bylo ještě k tomu podstatně menší než to, na němž jsme trénovaly, a klouzalo: nebyl na něm gymnastický koberec.

Krátce před semifinálovým večerem jsme si uvědomily, že toho máme plné zuby. Byly jsme unavené, nevyspalé, já nestíhala školu a Gizka bývala až podezřele bledá. Nádavkem jsme dostaly chřipku a laryngitidu. Jakmile jsem se ale zmínila, že bychom to mohly vzdát, přestože nám už paní Matlochová, která žije v jedné vsi u Prahy, ušila nádherné kostýmy k sestavě na písničku Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna Trič-trač polka, Gizka protestovala. Když jsem viděla její odhodlání, až jsem se zastyděla. Pokud se totiž moje sestra pro něco rozhodne, dokáže dřít a nespat i týden, jen aby dosáhla cíle.

Semifinále jsme si však užily, protože jsme nepřišly vyhrát. Z postupu do finále se Gizka radovala: sedla si na zem a plakala a smála se zároveň. Co víc, přišla za ní i Adela Banášová. To ještě netušila, že je Gizčinou sokyní v lásce. Po jednom z našich vystoupení začala s hodnocením, a vtom Gizka popošla až na kraj pódia a zahrozila jí. Adela se zaraženě stáhla. Později jsme jí vše vysvětlily, proto Gizce napůl žertem, napůl vážně potvrdila to, co už věděla z médií: „Gizko, Tomáš je volný, rozešli jsme se. Už tedy nejsem tvoje sokyně…“

Finále

Na semifinále nás lidé povzbuzovali. Před finále se ale strhla na internetu proti nám zuřivá kampaň. Byly tam stovky příspěvků, plných závisti a nenávisti. Jako by se určitá skupina lidí neuměla smířit s tím, že mentálně postižená dívka může být stejně nadaná jako zdravá. Jedna redaktorka napsala, že televizní soutěž Slovensko má talent si popletlo svůj status s Bailandem, a zvítězil soucit, ne nadání. A kolik tam bylo vulgárností! Mamku to trápilo a nechtěla, aby se o tom Gizka vůbec dozvěděla. Jenže když jsem jednou seděla u internetu, sestra potichu vešla do pokoje, stoupla si mi za záda a ty řádky plné zloby a urážek si četla. Přečetla si, jak jí lidé nadávají do debilů a retarďáků. Nakonec to už nevydržela a vykřikla: „Já že jsem retarďák? To jsou oni!“

Ruce se mi třásly, když jsem tu stránku honem zavírala a objímala Gizku. Od té doby jsem ji neotevřela. V úspěch jsem už nevěřila, dokonce jsem si ho nepřála. Neuměla jsem to Gizce vysvětlit, ale zdálo se mi, že kdybychom se umístily jako druhé či třetí, nenávist vůči nám by se nejspíš ještě vystupňovala. Ostatně uznávám, že jsme líp odtancovaly semifinále – vždyť jsme pak měly na novou choreografii jen dva týdny!

Finále bylo 7. prosince 2008, proto jsme si pro něj vybraly písničku od Mariah Carrey All I Want for Christmas Is You (Jediné, co chci k Vánocům, jsi ty). Diváci ale bohužel textu, tedy ani výběru písničky nerozuměli.

Vyhlásili nás na desátém místě. Gizka ani nestihla smutnit: hned totiž běžela utěšovat slzící Martinku, jednu z nejmladších finalistek.

Myslím, že Gizka tenkrát ukázala celému Slovensku, že stejně jako zdraví lidé, i ona je schopná soutěžit a vyhrávat a také se naučit prohrávat. A že má dokonce v sobě­­­­ něco navíc, co mnohým z nás chybí: ví, jak chutná vítězství i prohra, ale pokud vidí, že někdo jiný trpí nebo pláče, má ještě sílu ho utěšit.

Prohrály jsme, a přece vyhrály

Sestry Mária (16) a Gizela (26) Billíkovy žijí ve vesničce Výčapy-Opatovce u Nitry. Mária teď studuje septimu gymnázia v Nitře. Maminka Emília, původně farmaceutická laborantka, založila v roce 2000 Arabesku, Slovenskou společnost pro rozvoj speciální gymnastiky, sportu a tance mentálně postižených. Pohybově nadané děti s Downovým syndromem zde trénují jejich zdraví příbuzní a přátelé, kteří s nimi případně i vystupují. Billíkovi jsou zářným příkladem: otec Roman, elektrotechnik, pracuje přes týden v Rakousku, aby vydělal dost peněz na největšího koníčka celé rodiny. Také Andrea, manželka bratra Zoliho, je učitelkou a zároveň trénerkou a autorkou mnoha tanečních a gymnastických vystoupení, s nimiž členové klubu jezdí i do zahraničí. V USA získaly jak Emília, tak Mária certifikát trenéra speciálních olympiád. V roce 2008 se sestry Billíkovy probojovaly v populární soutěži televize Markíza Slovensko má talent jako moderní gymnastky až do finále.

Zdroj: Reader’s Digest

Záznamy z vystoupení si můžete prohlídnout zde.