Včera jsem sledovala dvouleté dítě s Downovým syndromem a to mě přivedlo k zamyšlení a rozhodnutí napsat poprvé článek na Rodinu.Předem článku se omlouvám, že píši bez čárek a háčků. Žiji v USA a nemám nastavenou českou klávesnici. Ale myslím, že to všichni můžete přečíst a důležitý je obsah. (Poznámka redakce: diakritiku jsme doplnili).
Chodíme do kostela na mši v neděli odpoledne a vždy sedáváme s naším 14 měsíčním synem v „dětském koutku“. Při včerejší mši před námi seděla rodinka se třemi dětmi. Dvě starší dcery, odhadují 9 a 7 let a „baby“, 2 letá holčička postižená Downovým syndromem (mongoloidní). Dvouletá Kristina byla evidentně miláčkem rodiny. Starší sestry ji stále chtěly chovat a podstrkovaly jí sušenky. Takže Kristina putovala od maminky, přes jednu sestru, ke druhé a ta neochotně předávala „baby“ tátovi. Ten si ji bral se smíchem a se slovy, teď jsem na řadě já. Kristina byla velmi usměvavé dítě, reagovala velice dobře na každého člena rodiny a velmi dobře komunikovala i s ostatními dětmi okolo. I když bylo samozřejmě rozpoznatelné, že je vývojově pozadu. Ale prostě bylo to takové sluníčko.
To vše mě přivedlo k zamyšlení nad prováděnými testy v těhotenství. Já osobně bych se nikdy nerozhodla přerušit těhotenství kdybych věděla, že dítě může být postiženo Downovým syndromem. Ale vím, že spousta maminek se takto rozhodne. I když se může v podstatě jednat o zdravé dítě. Znám spoustu lidí, kterým bylo sděleno, že jejich dítě může mít Downův synrom, a pak se jim narodilo naprosto zdravé dítě.
A i když se dítě narodí takto postižené, znamená to neštěstí? Vím, že péče o takové dítě je složitá a přestavuje zásadní změnu v životě rodiny. Ale na druhou stranu vás takové dítě obohatí a myslím si, že svou jednoduchostí a prostotou myšlení často postaví „zpět na zem“.
Člověk si ve shonu života často neuvědomí to podstatné. Až když někdo z rodiny onemocní, tak si říkají, mělo to cenu se takhle celý život honit? Postavit dům, šetřit na nové auto, dovolenou a další?
Taky se honím, taky chci mít nové auto a dům a… Ale už jsem přestala jančit, když něco nevyjde. Zklidnila jsem se a dokáží se přenést přes nepodstatné věci. Dokážu odložit nákup nejnovější techniky a radši vyrazit na sobotu a neděli s celou rodinou třeba k moři (nemáme to letecky tak daleko, asi jako z Čech do Chorvatska). Jsem blázen do úklidu, ale letos asi ani nebudu umývat okna a radši budu vyrábět ruční vánoční přání pro své známé (vím, že jim to udělá radost). Kdyby mi toto někdo řekl před pár lety, tak mu neuvěřím: „Neumytá okna na Vánoce?“.
Teď se vracím k malé Kristině. To rozesmáté dítě mě zahřálo v srdci a řeknu vám, že budu mít dobrou náladu celý týden. A přemýšlím na tím, na co myslí maminky, které mají diagnózu možného Downova syndromu. Jak uvažují při přerušení těhotenství v tomto případě. Je důvodem strach, že nezvládnou péči o toto dítě, nebo že budou muset změnit dosavadní životní styl? Neodsuzuji nikoho za nic, je to svobodné rozhodnutí, ale zajímá mě, jak to vidí ostatní, příběhy „obou stran“.
Děkuji, že jste dočetli mé filozofovani a přejí krásnou a pohodovou přípravu Vánoc.
Zdroj:www.dobromysl.cz
