Ladík

Příběh Ladíka

Ladíkovi bude za chvíli 11 měsíců a je to naše sluníčko. O podezření na Downův syndrom jsme se dozvěděli asi 7 hodin po jeho narození. V té chvíli jsem cítila zmatek, strach ale i velkou vlnu lásky a odhodlání své dítě přede všemi ubránit. Naštěstí se dodnes nenašel nikdo, kdo by se k nám, nebo Ladíčkovi, choval nějak špatně. Naopak. Našemu okolí jsme diagnózu sdělovali hned, jak byla potvrzená a to doslova na potkání. Ladíček pokaždé novým známým předvedl, že nehodlá celý život jen ležet na jednom místě a od tří měsíců se na všechny začal usmívat. Když s ním dnes zajdu do cukrárny, jsou všichni u našeho kočárku a snaží se Ladíčka naučit nějakou hloupost. A nutno říct, že se jim to daří. Proto dnes Ladík umí, mimo jiné, prskat přímo do obličeje, vyhazovat hračky z kočárku obloučkem, nebo posílat vzduchem pusinky.

Všichni se zajímají o jeho nejnovější pokroky, takže když se teď začal pohupovat na kolínkách, mají z toho obrovskou radost, stejně jako jeho pyšní rodiče. A my jsme na něj opravdu pyšní, protože je to věčně usměvavý pohodář, který chce všechno vidět a všude být. Jednou z mála osob, které o Ladíkově postižení neví, je moje babička.. Je jí 84 let, dodnes má 9 pravnoučat a neustále tvrdí, že Ladík je to nejšikovnější. To, že ještě nesedí, ani neleze přehlíží. Ladík svoje opoždění ve vývoji totiž dokonale maskuje širokánským úsměvem a projevem obrovské radosti kdykoliv k ní přijdeme.

A jinak je to přece normální miminko: ve třech měsících dokázal předstírat bolení bříška, jen abychom ho v noci nosili (trvalo nám 3 dny, než jsme na to přišli); když má chuť na mlíčko, dokáže si ho vyvzdorovat, takže dodnes bez problémů kojím; když mu k obědu dám něco, co mu zrovna moc nechutná, tlačí to koutkem pusinky ven, ale mléčné kaše sní celou misku a ještě se diví, že už není; má své oblíbené hračky, ke kterým se úporně snaží dostat; skoro zásadně kaká, když ho rozbaleného nechám na podložce prokopat nebo nás vytrvale tahá za vlasy a zkouší co vydržíme…

Názor tety od Downíka

Na Ladíka jsme se všichni těšili, po delší době „chlap“ v rodině. Se zjištěním, že je Ladík Downík se rodina srovnala celkem rychle, hlavně díky mamince Janě, která mohla velice brzy o problému se všemi hovořit a odpovídat na naše všetečné otázky erudovaně a s přehledem. Ladíček je zatím pomalejší jako jeho vrstevníci, ale o to víc je roztomilejší. Jeho mamča nám jde příkladem – s jakou trpělivostí a láskou k malému přistupuje je obdivuhodné. Měla jsem možnost pobýt v kolektivu dětí a rodičů s DS.

Nechápu, jak někdo může přehlížet tyto lidi, kdy děti jsou bezprostřední, své, a rodiče hodní – trpěliví. Věřím tomu, že ze všech dětí s DS, se kterými jsem se zatím potkala, vyroustou šťastní lidé, kteří mají na světě své místo.
Teta Jitka

napsáno 2008