Michalka

Příběh Michalky

Ahoj všichni,

Nikdy mi nevadili postižení lidé, vždyť i oni mají nárok na plnohodnotný život. Když se Michalka narodila, nebyla jsem silná a pevná ve svém přesvědčení. Okolnosti mluvili proti a já se nechala umluvit a Míša šla do kojeneckého ústavu.  Byla jsem nešťastná, zhroucená a nemohla jsem se ani vidět. Vše odnesl starší syn Kája /tehdy 5,dnes 10let/,kterému jsem se přestala věnovat a topila se ve svém zoufalství. Za Michalkou jsem jezdila každý týden. Mohla jsem ji vykoupat a jezdit venku s kočárkem.

Postupně jsem začala shánět informace a našla podporu lidiček ve stacionáři pro dospělé. Konečně to byly informace a převážně pozitivní. Začala jsem věřit, že manžela přesvědčím a Míšu si vezmeme. Nakonec jsem se rozhodla, že si ji vezmu tak,  jako tak. Michalka byla v ústavu9 měsíců. Manžel se ze začátku děsil, ale zvládl to. Michalka si ho obmotala kolem prstu. Narodil se nám ještě druhý syn Toníček, který dnes ve svých 3 letech Míšu/4,5/ předběhl po všech stránkách. Dnes je jejím velkým vzorem.

S Míšou to nebylo vůbec jednoduché, hodně zdravotních problémů ovlivní chod celé rodiny. Jsem ráda, že mi do života přivedla tak úžasné lidičky, kteří jsou vždy ochotni Vás podpořit. Hodně mi pomáhají setkání rodin dětí s DS. Dnes po všech útrapách mohu říci, že Míša je sluníčko, které dává najevo svoji lásku. Je moc šikovná. Ráda si čte, maluje, zpívá, tancuje, skládá, vkládá, počítá, dělá s velkou radostí vše,co ji chceme naučit. Dokonce jsme začali i s počítačem. Míša začala chodit do školky s pomocí asistentky a moc se jí tam líbí. Je velice tvrdohlavá a tvrdě si prosazuje svou,ale já už jsem silnější a tak to zvládáme.

Nyní se zdá, že manželství končí ,ale pro mě je důležité, že Míša je tak perfektní jaká je a to by v ústavu nikdy nebyla. Všem přeji odvahu a hodně sil – budou potřeba.

Lída Nováková

napsáno 2008

Přínos služby Rané péče pro rodinu

Hlavním přínosem pro mě jako mámu bylo vedení práce s dítětem,spousta informací, vyslechnutí mě a pocit,že někam patříme,že na to nejsme sami.

Důležitou věcí pro maminky s handicapovanými dětmi jsou informace. V porodnici se mi dostalo informací typu „nebrat domů, nechat umřít, nemá to cenu, no a na druhou stranu i všichni chodí“. Takové informace vyvolají beznaděj a šílenost. Přístup k lidem jako k člověku, s pochopením, s vyslechnutím a ještě dodáním informací, rad jak pokračovat, čeho se držet, to jsou věci, které nejdou zaplatit, jenž vám v životě tolik pomohou a to všechno třebíčská Raná péče poskytuje.

Je to část naší rodiny, bez které bych tu asi už nebyla. Děkuji Bohu za to, že jsem mohla být tolik let s nimi.

Michalka se vyvíjí a ve svém vývoji bude i nadále podporována… Čeká nás příprava na školu, důležitá je i logopedie.

Děkuji všem v Rané péči Třebíč. Možná si ani neuvědomují jak moc pomáhají. Zvláště děkuji Pavlíně Kovářové, že to se mnou vydřela a dokázala být moji oporou. Dělejte to dál, jak to děláte, líp už to nejde.

napsáno 2011